Hrdelní právo nebylo v dějinách zdaleka jen oprávněním vynášet nejvyšší rozsudky smrti. Soudní praxe raného novověku počítala jako s pevnou součástí dokazování také s útrpným právem neboli torturou. Mučení obviněných mělo za úkol přinutit je k přiznání nebo odhalit širší pozadí a spolupachatele zločinu. Jáchymov jakožto jedno z nejvýznamnějších a nejbohatších královských horních měst Krušnohoří disponoval plnou hrdelní pravomocí, a nevyhnul se tak této odvrácené, temné stránce tehdejšího právního řádu.
Detailnímu fungování, institucím a vývoji místní justice se věnuje samostatný článek Právní systém v Jáchymově. Tentokrát se zaměříme především na samotný průběh tortury, její jednotlivé stupně, limity a místa v městské krajině, která s ní úzce souvisela.
Od hornických bouří k právu meče
Vznik a ukotvení jáchymovské hrdelní pravomoci měly hluboké kořeny v bouřlivém rozvoji stříbrného hornictví v 16. století. Když hrabě Štěpán Šlik vydal roku 1518 v Lipsku slavný Šlikovský horní řád, šlo na tehdejší poměry o moderní a zároveň nekompromisní báňskoprávní dokument čítající přes sto článků. Tento řád cílil primárně na udržení přísné kázně mezi desetitisíci přistěhovalců, havířů a dobrodruhů.
Zatímco technická část upravovala provoz v dolech a zavedla historicky cenné základy pro sociální podporu horníků (předchůdce bratrské pokladny), trestní paragrafy byly drsné. Krádeže stříbrné rudy, sabotáže na důlních zařízeních, jako bylo poškození čerpadel či zatopení štol, úmyslné vraždy nebo penězokazectví se trestaly bez milosti – oběšením přímo u šachty, stětím mečem, případně i upálením. Za menší provinění a krádeže hrozily potupné a mrzačící tresty: od uřezávání uší a vypalování cejchů na tvář až po přibití ruky nožem ke dřevu v podzemí.
Po konfiskaci šlikovského majetku a přechodu Jáchymova pod přímou správu krále Ferdinanda I. přinesl Královský horní řád z roku 1548 další centralizaci a zpřísnění. Panovník nekompromisně hájil královský monopol na výkup stříbra a jakékoliv nelegální tavení, pašování za saské hranice nebo organizování nevolených spolků a stávek stíhal s maximální přísností. Jáchymovský horní soud (Bergericht) a městský magistrát přitom nedisponovaly jen formální pravomocí – exekuce a náročnější výslechy si v 17. a 18. století v regionu vypůjčovaly i menší okolní lokality a panství, například Bečovsko.
Město, šatlava a obávaná mučírna pod radnicí
S hrdelním soudnictvím byla v Jáchymově spjata celá topografická síť míst. Obvinění lidé byli po zatčení drženi v městské šatlavě, která se nacházela v dnešní Mathesiově ulici. Odtud vedly jejich kroky k výslechům do sklepních prostor radnice, kde sídlila jáchymovská mučírna.
Použití útrpného práva však nepředstavovalo bezbřehé a chaotické násilí motivované osobní libovůlí. Postup podléhal přísným předpisům a instrukcím. Ještě před samotným fyzickým mučením nastupovalo takzvané territio neboli zastrašování. Obviněného přivedli do chladných sklepů, ukázali mu kata s jeho pomocníky a podrobně mu vylíčili utrpení, které ho čeká, pokud se odmítne přiznat dobrovolně. Už tato psychická předehra často stačila k tomu, že zlomený člověk vypověděl vše potřebné.
Pokud ovšem zastrašování nestačilo, přistoupilo se k samotné tortuře, jež se v průběhu staletí řídila jasně odstupňovanými stupni. Tyto stupně, kodifikované v pozdějších řádech, se aplikovaly přísně od nejmírnějších po nejtěžší:
-
Šněrování rukou (vazba): Pevné stahování zápěstí provazem utahovaným pomocí dřevěného roubíku.
-
Palečnice: Vkládání prstů do dřevěných či kovových čelistí opatřených tupými hrboly a drážkami. Cílem nebolo proříznout kůži a způsobit fatální krvácení, nýbrž vyvolat drcením kostí a nehtových lůžek pronikavou bolest.
-
Španělská bota: Svírání dolní končetiny speciálním nástrojem způsobující drcení měkkých tkání.
-
Tažení na skřipci (suché trápení): Napínání těla obviněného pomocí soustavy provazů a kladek.
-
Pálení ohněm: Závěrečný stupeň využívající žár svící či smolných pochodní přikládaných na boky vyslýchaného.
Zákon přitom pamatoval na určité limity. Účelem tortury nebylo obviněného umučit k smrti, nýbrž získat přiznání. Z výslechů na mučidlech byly zcela vyjmuty děti, mladiství do 14 let, těhotné ženy, starci a těžce nemocní lidé. Určitou ochranu skýtala také příslušnost k vyšším společenským vrstvám, kde musel soud stavět vinu na přímých důkazech a svědectvích. V praxi však tento systém nesl obrovské riziko: člověk vystavený nesnesitelnému utrpení často raději přiznal i to, co nikdy spáchal, jen aby bolest skončila.
Role kata a katovské řemeslo
Městský kat nebyl v komunitě pouhým bezcitným vyvrhelem bez pravidel, nýbrž oficiálním vykonavatelem rozsudků, který se pohyboval v přísně vymezeném právním rámu. Pokud by při tortuře překročil předepsaný stupeň, způsobil obviněnému trvalé zmrzačení nad rámec povolení nebo jej dokonce připravil o život předčasně bez platného rozsudku, hrozil mu samotnému přísný postih, finanční pokuta či ztráta úřadu.
Za svou práci pobíral kat pravidelné týdenní služné a fixní poplatky za jednotlivé úkony. Dobové sazebníky ukazují, že například za úvodní zastrašování, použití palečnic nebo náročnější torturu náležela popravčímu přesně stanovená odměna v groších či krejcarech. Protože katovské rodiny byly úzce provázané napříč celým krušnohorským regionem a příhraničím, těšily se vedle opovržení i jisté vážnosti – díky znalosti lidské anatomie mnozí z nich působili také jako ranhojiči a obstarávali mastičky či nápravy zlomenin. Katovský domkový příbytek v Jáchymově stával z hygienických a náboženských důvodů na samém okraji zástavby v Mlýnském údolí směrem k Hornímu Žďáru. Městský pranýř pak stával přímo na náměstí před radnicí.
Od smolných knih až po zánik hrdelního práva
O průběhu kriminálních případů, výsleších na mučidlech i finálních ortelích vedl jáchymovský magistrát podrobné záznamy v takzvaných smolných či černých knihách (Marterbücher). Tyto písemnosti psané raně novověkou němčinou, z nichž část dnes opatruje Státní okresní archiv v Karlových Varech, představují cenný pramen pro poznání temnějších stránek městské historie.
Pokud soud vynesl konečný rozsudek smrti, směřovala cesta odsouzeného na městské Popraviště v Jáchymově na Šibeničním vrchu (v nadmořské výšce kolem 765 metrů nad jihovýchodním okrajem města). Tvořil jej zděný kruhový podstavec se stabilní trámovou konstrukcí šibenice, odkud byla těla pro výstrahu okolí ponechána napospas ptactvu. Poslední doložená poprava se v Jáchymově odehrála v roce 1739, přičemž kvůli zaneprázdnění či absenci místního popravčího k ní museli povolat přespolního katovského mistra.
Slavná kapitola jáchymovského hrdelního práva vzala za své v rámci celkové státní reorganizace a centralizace soudnictví za vlády Marie Terezie v roce 1765, kdy město o své hrdelní pravomoci definitivně přišlo. O jedenáct let později, roku 1776, pak habsburská panovnice útrpné právo v celém mocnářství nadobro zakázala. Tím se uzavřela éra, v níž spravedlnost a přiznání viny kráčely ruku v ruce s nelítostnou řečí bolesti.
