PRÁVNÍ SYSTÉM
Když se dnes řekne Jáchymov, většina lidí si vybaví stříbrné doly 16. století, slavné tolary, nebo naopak uran a pracovní tábory 20. století. Přitom v šestnáctém až osmnáctém století byl Jáchymov nejen horním městem, ale také právním organismem, ve kterém se prolnuly tři různé světy: městské magdeburské právo, horní právo spojené s těžbou a hrdelní právo, které dávalo městu právo mučit a popravovat. Tohle všechno dohromady vytvořilo poněkud drsný, ale mimořádně funkční model města, jaký dnes nenajdeme ani v učebnicích právních dějin, ani ve většině turistických brožur.
Samotný vznik Jáchymova je typický pro horní města pozdního středověku a raného novověku. Z osady na svazích Krušných hor se po objevu bohatých žil stříbra v roce 1516 stal během několika let pulzující městský organismus. Měšťané přicházeli z blízkého Saska, z Durynska, Norimberku i z horních krajů Čech nebo Uher a přinášeli si s sebou nejen peníze a zkušenosti, ale také právní zvyklosti. Právě tady vstupuje do hry magdeburské právo – jeden z nejúspěšnějších modelů městského práva střední Evropy. Nešlo jen o abstraktní normy, ale o praktický nástroj každodenního řízení, který městu zajišťoval vlastní samosprávu, volenou radu, rychtáře, městskou kasu, cechy a vlastní soud. Rychle rostoucí horní město potřebovalo především pořádek, stabilitu a předvídatelnost; magdeburské právo to umožňovalo lépe než jakýkoli improvizovaný „horní zákon“.
Soudní pravomoc města se v běžných věcech týkala majetkových sporů, dluhů, koupí, dědictví, cechovních sporů nebo menších přečinů. Z dnešního pohledu působí pozoruhodně, že rozsudky městských soudů nebyly konečné – existovala hierarchie odvolacích instancí, jejímž vrcholem byly magdeburské soudy v Německu a v českém prostředí zejména městský soud v Litoměřicích. Tato možnost odvolání posilovala důvěru měšťanů v řád a bránila svévoli, která byla v jiných oblastech předmoderní společnosti až příliš běžná.
Jenže Jáchymov nebyl jen městem. Byl také obřím těžebním závodem. Horní právo, které zde praktikovali nejprve hrabata Šlikové a po konfiskaci koruna, mělo vlastní soudy, vlastní úředníky a vlastní pravidla. Horníci nepodléhali městské radě ve všem – spory o těžební míry, o podíly na výdělku, o povinnosti v šachtě, o bezpečnost práce nebo o únik vodních děl se řešily před horním soudem, nikoli před městským. Typickým jevem bylo, že jeden a tentýž člověk mohl být jednou odměřen jako „měšťan“ a jindy jako „horník“, a podle toho stál před jiným soudem. Přesto tento dvojí systém nepůsobil chaos; oba právní světy se navzájem respektovaly a vymezovaly. Díky tomu nedocházelo k blokacím těžby, k nejasnostem o majetku nebo k vnějším zásahům vrchnosti do městských záležitostí. V tom byl Jáchymov neobyčejně moderní: ukazoval, že různé systémy se mohou doplňovat, pokud jim to vývoj dovolí.
Třetí rozměr – a pro mnoho lidí nejatraktivnější – představovalo hrdelní právo, tedy právo vynášet rozsudek smrti. To nebylo automatickou součástí městského práva. Mnohá města sice mohla soudit, ale jakmile šlo o život, musela předávat případ vyšší autoritě. Jáchymov získal hrdelní právo panovnickým privilegiem a spolu s ním i odpovědnost budovat infrastrukturu, o níž se dnes mlčí: mučírnu, šatlavu, katovnu a popraviště. Mučírna bývala v podzemí radnice, kde se v rámci útrpného práva získávalo „přiznání“, tehdy považované za vrchol důkazního řízení. Šatlava (Mathesiova 126) v domě sloužila k dlouhodobé vazbě, zatímco katovna, umístěná záměrně mimo hlavní městskou zástavbu, byla katovým zázemím, skladem nástrojů i jeho domovem. Popraviště stálo na Šibeničním vrchu, kde ho bylo dobře vidět z celého města – poprava neměla být skrytá, ale výstražná.
Fascinujícím detailem je samotná práce kata. Nebyl jen „popravčí“ v dnešním smyslu slova, ale spíše specializovaný městský technik, který vykonával špinavou a právně citlivou práci: asistoval při mučení, skládal těla sebevrahů do nevysvěcené půdy, odstraňoval mršiny, čistil městské příkopy a prováděl exekuce majetku. Ostych společnosti vůči jeho profesi byl značný – kovář mu ostříhal vousy, ale nikdo s ním nešel na pivo. Zároveň však patřil mezi dobré řemeslníky: zkušený kat byl cenný, protože dokázal provést popravu rychle, čistě a v souladu s právními požadavky.
Jáchymovský kat se navíc stal regionálním odborníkem. Menší města v okolí hrdelní právo neměla a města jako Ostrov, Bečov, Karlovy Vary nebo Horní Slavkov si kata často zvali právě z Jáchymova. Znamenalo to, že město vykonávalo jistý „export právních služeb“, což svědčí o dobré organizaci a pověsti městské justice. Z řady procesů se zachovaly zápisy ve smolných knihách – drsných, ale mimořádně cenných záznamech výslechů, mučení, svědeckých výpovědí a rozsudků. Tyto svazky jsou v dnešní době jedním z hlavních pramenů k dějinám kriminality a mentality raného novověku.
Když se na celek podíváme s odstupem, vidíme město, které dokázalo skloubit tři mocenské sféry, jež se jinde často tloukly: městské právo, které organizovalo každodenní život; horní právo, které udržovalo těžební provoz; a hrdelní právo, které chránilo společenský řád před násilím. Žádná z těchto složek nebyla nadbytečná. Naopak – dohromady tvořily pevný a funkční systém, který byl nejen hospodářsky výkonný, ale i právně pozoruhodný. Jáchymov tak nebyl jen městem stříbra a peněz, ale také laboratoří spravedlnosti, která předběhla svou dobu.