Jdi na obsah Jdi na menu
 


ÚSTŘEDNÍ TÁBOR VYKMANOV

25. 2. 2019

vykmanov-a.jpgTábor Vykmanov prakticky byly tábory dva – Vykmanov I., krycí jméno C a Vykmanov II., krycí jméno L.

Vykmanov I. (C) byl založen jako jeden z prvních v oblasti již 1. března 1949 a dodnes funguje jako Věznice Ostrov. Tento tábor plnil funkci Ústředního tábora – vězni zde byli registrováni a přerozdělováni na jednotlivé tábory Jáchymovska, později i do táborů na Příbramsku a Hornoslavkovsku. Dodnes se dochovaly táborové knihy, které jsou dokladem o počtu vězňů.

Tábor byl vybudován pro potřeby Ministerstva vnitra a první vězni přišli v době, kdy nebyl zcela dobudován. Jejich první prací tak byla dostavba tábora, na uranové šachty byli vězni rozdělováni od roku 1949. Součástí bylo i velitelství SVS Ostrov (Sbor vězeňské stráže). Kromě práce na uranových šachtách zdejší vězni pracovali i při výstavbě blízkého Ostrova, kde probíhala plošná výstavba sídlišť pro civilní zaměstnance dolů. Ve funkci Ústředního tábora byl vystřídán táborem Bratrství a po jeho zrušení tuto funkci zastával až do ukončení těžby uranu na Jáchymovsku. Tábor měl kapacitu 519 vězňů. Velitelé tábora byli postupně strážmistři SVS Vavřín, Nastoupil a strážmistři SNB Svoboda a Malina. Součástí tohoto tábora byla později i vězeňská nemocnice.

Vykmanov II. (L) – symbol na Křížové cestě Jidášův měšec, byl založen jako „tábor v táboře. Tábor byl založen v únoru 1951 a zrušen 26. května 1956. Pro velmi tvrdý režim a způsob práce je nazýván dokonce táborem likvidačním. V táboře stály pouze dva baráky – administrativní a ubytovací pro 150 vězňů. Umísťováni sem byli hlavně kněží a členové mnišských řádů a tzv. útěkáři. Kněží byli automaticky označováni jako „Nepolepšitelný“ a po zrušení tábora byli převezeni na Příbramsko.

Součástí tábora byla i skládka vytěženého materiálu a hlavně úpravna rudy – Rudá věž smrti. Ta fungovala jako drtička a třídírna vytěženého materiálu. Ruda se sem svážela ze všech uranových dolů na území ČSR. Veškeré práce byly prováděny za absence jakýchkoliv ochranných prostředků a ruda byla po ručním roztřídění v mlýnech drcena na granulát o velikosti 5 mm suchou cestou, přičemž vznikaly mraky dusivého radioaktivního prachu, který vítr roznášel do širokého okolí. Přitom tábor nedisponoval sprchami, ale pouze mycím korytem. Pracoviště bylo hodnoceno jako vysoce rizikové i tehdejší zdravotní vědou.

Veškerý materiál byl po namletí znovu ručně tříděn a balen. Nejkvalitnější ruda (prakticky čistá smolka) byla pěchována do dřevěných bedýnek o váze 60 kg. Zbylá ruda byla nakládána do 50 cm vysokých kovových barelů o váze 80 kg a hlušina a nekvalitní ruda byla pěchována do jutových pytlů. Každý týden potom odjížděl do SSSR transportní vlak o čtyřiceti vagónech, z nichž každý obsahoval třicet tun materiálu. Nad nakládkou a přepravou na území ČSR dohlížela tzv. Doprovodná četa Vnitřní stráže MV.

Ve funkci velitelů se vystřídali štábní strážmistr SVS Mixa a vrchní strážmistr SNB Píbil. Vzhledem k absenci ochranných pomůcek, tuhému režimu a nedostatečné stravě vypukla o Vánocích roku 1953 tzv. Hladová stávka. Její účastníci byli potom převezeni do Sing-Singu (lázeňský dům Lužice v Jáchymově), kde byly vyšetřovny StB a do bývalého kláštera na Mariánské, kde byly obávané vyšetřovny SNB a StB. V obou místech byli vězni krutě ztýráni a následně odvezeni na Příbramsko nebo do pevných věznic (Leopoldov, Praha - Ruzyně, Plzeň – Bory). Nad podmínkami v táboře se podivovali dokonce i poradci a odborníci ze Sovětského svazu. V důsledku toho byla jako ochrana před radioaktivitou zavedena „zvláštní přídavková strava“. Ta sestávala z max. 0,5 litru silně odstředěného mléka na osobu a den.