Jdi na obsah Jdi na menu
 


KLÁŠTER MARIASORG (MARIÁNSKÁ)

10. 3. 2019

Podle legendy zde původně stála kaple zasvěcená svatému Vojtěchovi. Ta snad byla postavena dříve při osidlovacích snahách kláštera v Teplé, který tuto oblast od třináctého století kolonizoval. Ve druhé polovině patnáctého století se u této kaple usadil poustevník Jan Niavius. Ten prý jednou prorokoval, že nedaleko vznikne veliké a bohaté město, které posléze padne a znovu vzroste do slávy.

Na počátku šestnáctého století byl opravdu nedaleko založen Jáchymov, veliké a slavné město při stříbrných dolech. Nicméně se doly vyčerpaly a město začalo skomírat. Tehdy si tamní měšťané vzpomenuli na proroctví a vedeni snahou o naplnění jeho druhé části požádali v roce 1691 pražské arcibiskupství o povolení ke stavbě kostela.  Konkrétně se jednalo o jáchymovského stavitele Jana Schmidta, naddůlního Salomona Müllera a Jana Schultera. Ti také vyhledali původní Niaviusovu poustevnu a právě na jejím místě plánovali stavbu dočasné kaple. Problémem ovšem byly majetkové vztahy mezi Jáchymovem a panstvím Ostrov. Majitel ostrovského panství generalissimus Ludvík Vilém I. tvrdil, že pozemky patří jemu, ale soudní spor prohrál. V roce 1692 tak zde byla postavena dočasná dřevěná kaple, do které Anna Lucie Maderová, dcera jáchymovského rychtáře a sudího Davida Weidnera z Plané, věnovala milostnou sošku Panny Marie. Tato soška brzy proslula jako zázračná, a proto se k ní 2. července 1694, tedy na svátek Navštívení Panny Marie konala z Jáchymova první pouť. Pouti byly povoleny čtyři do roka a nesměly ohrozit pouti do Chlumu sv. Máří ani bohoslužby v Jáchymově. V roce 1699 byla stavba kostela dokončena a 8. září byl vysvěcen jáchymovským děkanem Antonem Wagnerem, přičemž do něho byla slavnostně přenesena i milostná soška. Následujícího roku si u kostela vybudoval terciář řádu sv. Jeronýma f. Eusebius Kolitsch z Hřebečné poustevnu. Dne 30. května 1728 byl přepaden lupiči, a když odmítl vydat kostelní peníze a Bohoslužebné předměty, byl ve své poustevně upálen. Jeho náhrobní kámen s označením f. EK 1728 byl umístěn v lodi kostela.

V roce 1729 jáchymovská městská rada nechala na místě vyhořelé poustevny postavit hostinec pro potřeby poutníků. Pro odlehlost místa byla péče o poutníky nedostatečná a rovněž údržba hostince a poutního kostela byla pro město náročná. Rovněž docházelo ke sporům mezi mnišskými řády, protože na Mariánskou docházeli františkáni z Kadaně, z Ostrova piaristé a ze Sokolova kapucíni. Kromě nich zde působily i žebravé řády. Proto v roce 1751 jáchymovský radní Felix Ignác Grimm oslovil Řád menších bratrů kapucínů, zda by kostel s příslušenstvím nepřevzali do své péče. Provinciál řádu páter Serafín ze Ziegenhalsu se obrátil dne 16. listopadu 1752 s touto žádostí na pražské arcibiskupství, přičemž ve stejný den požádal Jáchymov o totéž vládnoucí královnu Marii Terezii. Obě instituce si s vyřízením žádosti daly poměrně na čas, ale nejprve Jáchymov obdržel 19. ledna 1754 císařské povolení k obnovení kostela a 28. května udělila pražská konzistoř totéž povolení kapucínům. Na základě toho byl kostel s hostincem předán 28. července 1754 do péče kapucínům. Kapucíni obdrželi z městské pokladny 4000 zlatých a bylo stanoveno, že od Jáchymova každoročně obdrží 13 korců obilí, 72 věder piva a 12 sáhů dříví na otop.

V roce 1755 tak kapucíni přichází na Mariánskou a začínají s budováním kláštera a klášterního kostela. Kupodivu, zakládací listina (smlouva mezi kapucíny a Jáchymovem) je podepsána až 24. září 1760. O pět let později je stavba kláštera v ceně 30 000 zlatých dokončena a téhož roku kapucíni budovu svého dočasného útočiště nechávají přebudovat na třídy pro založení obecné školy. A to před vyhlášením povinné školní docházky. Na znamení duchovní podřízenosti a také toho, že klášter spadá pod pravomoc městské rady, byl v roce 1766 v poutním kostele umístěn znak Jáchymova, který vytvořil horník a sochař Matouš Schmiedhuber.

Za panování Josefa II. byl klášter málem zrušen, nicméně císař uznal péči kapucínů za potřebnou a klášter zachoval. V roce 1781 byla opravena věž kostela, kdy byla namísto původních dvou věžiček postavena jediná. Opravu provedl klempířský mistr Štěpán Ott z Nejdku za 300 zlatých. V roce 1791 byly dokonce obnoveny i pouti z Jáchymova, které byly v letech 1780 – 1790 císařem zakázané. V roce 1769 byly pouti na Mariánskou spojeny s konáním trhu.

Ve dnech 2. – 8. Srpna 1854 proběhly oslavy sta let kostela. V rámci oslav proběhly slavnostní pouti, denně dvě kázání před kostelem a zpovídalo se zde 8000 lidí. Roku 1883 byly při opravě kostelní dlažby objeveny ohořelé kosti v zetlelé rakvičce. Ostatky byly uloženy před oltářem sv. Floriána pod původním kamenem označeném f. EK 1728. Městská rada nechala hrob vyzdít a ostatky do něho byly znovu slavnostně uloženy.

Kapucíni nerušeně pečovali o potřebné i o klášter až do konce II. světové války. Po ní nuceně odchází němečtí řeholníci, nicméně zbylí bratři vykonávají duchovní službu nejen v klášteře, ale i v okolních obcích a to až do roku 1949. V září roku 1949 je klášter definitivně uzavřen a začíná temná kapitola jeho dějin.

V roce 1949 již Mariánská patří do střeženého prostoru a poslední dva kapucíni - Páter Optat a bratr Prokop (podle jiných pramenů Jaroslav Kvíčala a Jindřich Basler) - jsou zatčeni za údajné přechovávání zbraní. Že šlo o smyšlené obvinění, dokládá to, že byli brzy propuštěni a pravým důvodem tak bylo získání záminky k uzavření kláštera. Z vnitřního vybavení bylo zachráněno jen několik kusů inventáře, v první řadě milostná soška Panny Marie, která byla přenesena do Nového Zvolání u Vejprt, protože farář v Jáchymově o ni nejevil přílišný zájem. Kapucíni odešli do Sokolova (odkud řád na Mariánskou přišel) a tam se později stali oběťmi Akce K.  V klášterních budovách se usídlují členové SNB a ve sklepech vznikají vězeňské cely pro provinilé příslušníky sboru. Ty se ale postupně mění v jedno z nejbrutálnějších vězení a výslechových míst na území ČSR.

Po roce 1960 byla těžba uranu v okolí ukončena a z kláštera se stává skladiště strojního zařízení budovaného podniku Škoda Ostrov. V roce 1965 byl zchátralý areál z důvodu že „neslouží svému účelu“ odstřelem demolován. Po demolici a částečném uvolnění poměrů navštívil místo jeden z rodáků odsunutých po roce 1945 a v sutinách nalezl kovaný kříž z vrcholu sanktusníku. Jako „bezcenný kus“ jej vyvezl do Rakouska, kde byl kříž v roce 1966 umístěn na průčelí kostela Matky Boží z Maria-Sorg v Greifensteinu.

Popis kláštera

Klášter stál v nadmořské výšce 793 m. nad mořem na mírném svahu nad potokem Reinbach (Eliášův potok). Rozkládal se kolem čtvercového nádvoří, kdy severní stranu tvořil původní poutní kostel Navštívení Panny Marie, východní stranu tvořil řádový kostel kapucínů a strany jižní a západní tvořily budovy hospice a kláštera.

Poutní kostel Navštívení Panny Marie

Barokní, jednoduchá stavba bez věže, žlutě omítnutá. Průčelí kostela bylo široké 12 metrů, uprostřed s hlavním vchodem. Nad dveřmi byl zasazen kámen s pěti vytesanými spojenými kříži. Podle pověsti měl pocházet z Niaviusovo poustevny. Na východní straně ke kostelu přiléhal kostel řádový. Na sedlové střeše byl vysazený osmiboký sanktusník.

Hlavní loď měla rozměry 17 x 9 metrů a byla zaklenuta valenou klenbou o třech polích. Dlažba byla z žulových desek.

Na hlavním oltáři byla umístěná milostná soška Panny Marie před oltářním obrazem Nanebevzetí Panny Marie. Po jeho stranách byly brány vedoucí do řádového kostela a nad nimi sochy sv. Jáchyma a sv. Anny v životní velikosti. Na zadní straně oltáře byl pohled na Jáchymov a obraz Čtrnácti sv. pomocníků.

Dva postranní oltáře z roku 1764 byly zasvěceny sv. Adjutu a sv. Felixovi. Třetí vedlejší oltář byl s obrazem sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého. Před ním se nacházel hrob poustevníka Kolitsche.

Řádový kostel sv. Františka

Jednoduchá, k jihu orientovaná, stavba postavená v pravém úhlu k poutnímu kostelu. Severní průčelí bylo oproti poutnímu kostelu vysunuté o pět metrů s přibližně stejnou výškou. Jižní průčelí bylo zastavěno konventem. Na sedlové střeše byl šestiboký sanktusník. Pravoúhlý portál hlavního vchodu byl uprostřed severního průčelí. Stavba, která zvenku působila jednotným dojmem, v sobě skrývala kostel, sakristii a nad ní depozitář se schodištěm. Vnitřní prostor kostela byl 16,5 x 7,5 metru s valenou klenbou.

Hlavní oltář umístěný na jižní stěně nesl obraz Sv. František přijímá rány Kristovy. V nástavci světec v okovech. Boční oltář byl zasvěcen sv. Antonínovi.

V žulové dlažbě byla uprostřed zasazena kamenná deska s vytesaným nápisem ANNO 1765.

Ostatní stavby

Konvent a hospic tvořily jednolitou pravoúhlou budovu s přízemním ochozem. Pokoje kapucínů byly v prvním patře, pokoje pro poutníky v přízemí. Hostinec pro poutníky byl v přízemí hospice.

Klášter ve správě SNB

Po uzavření kláštera byl objekt předán k využití SNB (Sboru národní bezpečnosti) jako součást tábora Mariánská. To v něm zřídilo kárné cely pro příslušníky Sboru, kteří porušili zákon nebo vnitřní předpisy. Nicméně posléze byly prostory změněny pro výslechové místnosti SNB a StB. V klášterních celách také byli internováni vězni, kteří uprchli nebo se pokusili o útěk z uranových dolů a jednotlivých táborů. Mezi vězni šlo o jedno z nejobávanějších míst v celé oblasti Jáchymovských dolů.

V lodi řádového kostela byla zřízena střelnice (oblíbeným terčem byly sošky andělíčků) a poutní kostel byl změněn na garáže vozidel SNB a později Vnitřní stráže Ministerstva vnitra. V areálu kláštera byl v roce 1951 zřízen centrální psinec pro 300 strážních psů. Běžným topivem potom byly barokní vyřezávané lavice nebo dřevěné části oltářů.

Výslechové cely byly umístěny v podzemí kláštera a obávaným typem výslechu bylo připoutání vyšetřovaného na dveře nebo mříž tak, že se nohama skoro nedotýkal země, a to až na několik desítek hodin. Horší variantou potom bylo přímé přibití vězně ke dveřím.

V celách byli vězni vyšetřováni, mláceni gumovými kabely a věšeni na několik hodin i dnů na mříže. Byli připoutáni tak, že se sotva dotýkali nohama podlahy. Jeden z místních dozorců, Vožka (který bydlel do roku 2002 v nedaleké vile) po sametu vypovídal, že vyváděl jednoho odsouzeného s podvázanou bradou. Měl přeraženou sanici. Jindy viděl odsouzeného jen v dlouhých plátěných spodkách, bez košile, ruce vzpažené do písmena V. Na mříže katru byl připoután za každé zápěstí, nohy rozkročené, bos a také za každou nohu připoután na katru. Po těle samá modřina. Doslova byl zbarven modře, fialově, žlutě a červeně od ran gumovým kabelem. I vězni, kteří do těchto prostor docházeli za prací a museli procházet chodbou s pověšenými kamarády, viděli je v bezvědomí, košile pokryté hlenem i krví. Pod nimi kaluže s výměšky lidského těla. Vyšetřovaní byli většinou vězni podezřelí z útěku. Ale tyto podezřelé si bachaři vyráběli sami pomocí bonzáků, nasazených v lágru. V kobkách nutili pak vězně k výpovědi proti ostatním. Tak vznikal nekonečný řetěz často nevinně trpících. – citace z knihy Zbyňka Ludvíka a Václava Bureše – Černá kniha minulosti.

Vzhledem k tomu, že máme chatu na Mariánské, tak jsem se o dění okolo zajímal. Mimo jiné se u nás v 80. letech zastavil zeptat na klášter (tou dobou již zbouraný) bývalý zajatec z Francie, který ukazoval jizvy na rukou, jak byl přibitý na vratech kostela. Jindy se zastavil Čechoameričan se svými syny, který jako jeden z mála úspěšně utekl z lágru a poté i z republiky. Ten den se stavil i u bývalého bachaře Vožky, který bydlel v baráku naproti klášteru. Vožka na bývalého vězně zaútočil vidlemi a byl moc hezky zneškodněn přihlížejícími syny, kteří vše natočili na videokameru a nahrávku předali policii v Jáchymově, aby jejich otec nemohl být falešně obviněn bývalým bachařem z napadení (o což se samozřejmě pokusil). – vzpomínka Vladimíra R.

Vyšetřovací metody se zmírnily po roce 1954, kdy zde byl fyzický teror ne snad zakázán, ale výrazně omezen. Po uzavření tábora Mariánská a opuštění kláštera po roce 1960 byly budovy kláštera používány až do demolice v roce 1965 jako skladiště strojního zařízení podniku Škoda Ostrov v Horním Žďáru (tehdy Závody V. I. Lenina).

Fotogalerie zde: https://mipalfi.rajce.idnes.cz/Klaster_Marianska_MariaSorg/