TÁBOR NIKOLAJ
Krycí označení tábora - A.
Symbol tábora v Křížové cestě - Spoutané ruce
„ Vy tady pochcípáte, z vašich žen naděláme kurvy a vaše děti vychováme tak, že vás budou do smrti proklínat.“ - uvítací věta velitele tábora Schambergera.
Tábor Nikolaj byl společně s Vrškem a Rovností považovaný za nejtvrdší tábor na Jáchymovsku. Otevřen byl v listopadu 1951 na místě dřívějšího tábora nucených prací (1. září 1950 – 15. února 1951) a uzavřen byl 1. července 1958. Jeho kapacita byla 907 vězněných, ale často byla překračována. Nadmořská výška tábora je 935 metrů nad mořem a ležel na návětrné straně mírného svahu.
Původně byl tábor určený pro kriminální a retribuční vězně, ale postupně sem byli umisťováni i vězni političtí. Z řad kriminálních a kontribučních vězňů byli rekrutováni vedoucí baráků (kápo - např. člen gestapa Gutweniger) a hlavně členové tzv. bicího komanda vedeného konfidentem gestapa Břetislavem Janíčkem. Toto komando se zaměřovalo na menšinu politických vězňů do okamžiku, než se začali bránit. Jen pro zajímavost, kurzy sebeobrany tajně vedl generál Rudolf Pernický (tehdy degradovaný major). Velitelem tábora byl v té době Ladislav Schamberger, který o existenci komanda nejen věděl, ale s pomocí osvětáře Jaroslava Kvapila ho řídil.
Protože pracovní tábor Nikolaj neměl vlastní šachtu, docházeli vězni na práci do dolu Eduard, který je vzdálený zhruba jeden kilometr. Protože mezi těmito místy vedla frekventovaná komunikace, po které se svážela uranová ruda, nebylo možné zřídit obligátní koridor z ostnatého drátu jako na jiných táborech. Proto byl používán Jáchymovský autobus (také Ruský autobus) – skupina 80 – 120 vězňů se srazila těsně k sobě, načež byli obtočeni 6 mm tlustým ocelovým lankem, jehož konce byly uzamčeny k sobě. Tento útvar potom strážní odvedli tam, kam bylo třeba. V případě, že některý vězeň uklouzl nebo klopýtl, zařízlo se lanko do těl krajních vězňů. Obtížná byla chůze hlavně v zimě, kdy si vězni museli prošlapávat cestu hlubokým sněhem.
Asi nejznámějším pokusem o útěk z tohoto tábora bylo vykopání dvacetimetrového tunelu do jeho méně střežené části v roce 1955. Všichni útěkáři ale byli brzy dopadeni, poslední na střeženém mostě přes Ohři v Lokti.
Tábor Nikolaj byl původně tvořen třemi oddělenými částmi. Areál dolu Nikolaj, kde pracovali vězni z původního tábora nucených prací byl později zrušen a nový pracovní tábor tak měl jen dvě části. Část pro dozorce a část určená vězňům. Část pro dozorce obsahovala ubytovny, sklady a garáže. Část určená vězňům měla dvojité oplocení z ostnatého drátu vysoké tři metry a mezi ploty 2 metry široké nástřelné pásmo vysypané bílým kaolinovým pískem, který byl pečlivě uhrabáván. Na vnitřní straně oplocení byl pět metrů široký pás z propleteného ostnatého drátu se signalizačním zařízením osvětlovacích raket. Metr před tímto pruhem byl natažený drát, při jehož překročení byla bez další výstrahy zahájena střelba. Střežení obstarávala šestice věží se světlomety. Nástupiště (apelplac) rozdělovalo vězeňskou část na další dva oddíly – obytné baráky, sušárna, korekce, kuchyně a latríny oproti kancelářím, kulturnímu domu, trestnímu baráku a marodce. Přepočítávání vězňů probíhalo třikrát denně za každého počasí na nástupišti.
Po zrušení tábora byly veškeré stavby odstraněny a prostor urovnán buldozery. Zachovalo se pouze několik málo artefaktů, například základy kuchyně s podzemním prostorem sloužícím jako původní korekce (samostatná korekce byla postavena až v roce 1955), základové patky baráků nebo betonové patníky tvořící čelní stěnu kulturního domu.
Mezi nejznámější vězně tohoto tábora patřili: hokejový mistr světa Augustin Bubník, brigádní generál Antonín Husník, velitel výsadku Tungsten Rudolf Pernický, spisovatel Karel Pecka, agent – chodec a převaděč František Wiendl, stíhací pilot RAF Bedřich Kružík nebo kníže Arnošt Schwarzenberg.