Jdi na obsah Jdi na menu
 


JÁCHYMOVSKÉ TÁBORY

12. 4. 2015

TÁBORY NUCENÉ PRÁCE

-zřízeny dle zákona 247/1948. V letech 1949 – 1951 zřizovány v prostoru Jáchymov a Příbram. V táborech byli tzv. chovanci, kteří zde byli max. 2 roky. Příklad doporučených důvodů, pro které byly přikázány první osoby do TNP: stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění.

 

NÁPRAVNĚ PRACOVNÍ TÁBORY

-zřízeny v prostorech Jáchymov, Příbram a Horní Slavkov. Kromě politických vězňů sem byli umísťováni i vězni kriminální nebo retribuční.

 

Tábory prošlo celkem 70 000 politických vězňů. Do SSSR bylo vyvezeno přes 98 000 tun uranu a uranové rudy.

 

NĚKTERÉ TÁBORY NA JÁCHYMOVSKU

 

Svornost - K

Tábor založen jako zajatecký ihned po konci II. sv. války. Dne 3.12 1949 byli váleční zajatci propuštěni a tábor se změnil na vězeňský. Tábor patřil mezi menší a fungoval od 4.12.1949 do 29.10.1954. Kapacita tábora byla 750 vězňů. S dolem Svornost byl tábor spojen prudkým schodištěm o 227 stupních. Vězni bylo toto schodiště vedené koridorem z ostnatého drátu nazýváno Mauthausenským. 30.9. 1951 se na tomto schodišti pokusili o útěk dva vězni – Rudolf Kindl a Ilja Stalev-Chubenov. Oba byli při pokusu rozstříleni a jejich těla byla vystavena u paty schodiště při střídání směn jako varování.

Dodnes se zachovaly pouze korekce (samotky).

 

Eliáš I. – N (Starý nebo Horní tábor)

Původně zajatecký tábor byl zřízen 29.7.1949 u původně stříbrného dolu Eliáš. Kapacita tábora byla 647 vězňů. Z tohoto počtu jich 588 fáralo a zbytek pracoval na povrchu – např. v krejčovské a obuvnické dílně. Tábor stál na původní stříbrné haldě, ve které byla zjištěna přítomnost uranu. Proto byl tábor ke konci roku 1951 zrušen a halda vytěžena.

 

Eliáš II. – N (Nový nebo Dolní tábor)

Zprovozněn 8.12.1950 s kapacitou 618 vězňů v nadmořské výšce 900 m.n. m.. tábor byl postaven na hrbolatém terénu odvalu, takže ledabyle postavené baráky přesahovaly nad terén, kuchyň byla postavena šest metrů od latrín atp. Vzdálenost tábora od 450 metrů hluboké  těžní jámy byla 400 metrů a důlní provozy zabíraly 4 hektary. Tábor byl zrušen 1.4.1959.

30.5.1992 zde byla postavena sedm metrů vysoká Skautská mohyla s křížem. Mohyla byla vztyčena na památku vězněných, umučených a popravených skautů.

 

Vykmanov I. – C

Otevřen 1.3.1949 jako Ústřední tábor. Odsud se „přerozdělovali“ vězni podle požadavků jednotlivých pracovišť. Po ukončení éry těžby uranu na Jáchymovsku zde byla zřízena dodnes funkční věznice.

 

Vykmanov II. -L

De facto tábor v táboře. Tábor s ruční drtičkou uranové rudy - Věží smrti. Nadrcená ruda se zde postupně prosívala skrze síta v podlaze. Nakonec se čistá ruda ručně nakládala do 50 cm vysokých kovových barelů (80 kg) a zbytek se pěchoval do jutových pytlů. Vše se potom odváželo do SSSR. Svým způsobem šlo o trestní oddíl – např. za pokus o útěk. Primárně bylo ale toto pracoviště určeno kněžím. Tábor fungoval od února 1951 do 26.5.1956.

 

Nikolaj – A

Podle pamětníků asi nejhorší tábor v oblasti. Otevřen byl v  listopadu 1951 a uzavřen 1.7.1958. Kapacitně dosahoval obsazenosti 907 osob.

Tábor byl od pracoviště na dole Eduard oddělen frekventovanou silnicí. Proto nebylo možné postavit obvyklý tunelový koridor z ostnatého drátu. Vznikl zde proto tzv. Ruský (Jáchymovský) autobus. Protože nebylo možné vězně transportovat tunelem z ostnatého drátu, byli sehnáni do skupiny až 150 osob. Tato skupina potom byla opásána 6 mm tenkým ocelovým lankem, to bylo zamčeno a celá skupina byla hnána k těžní jámě. Pokud někdo uklouzl nebo zakopl, lanko se zařízlo do těl vězňů na krajích. Protože se tento postup přepravy „osvědčil“, rozšířilo se jeho užívání i do jiných táborů na Jáchymovsku.

 

Vzpomínky na Nikolaje:

 

Karel Pecka, Hry doopravdy

Na Nikolaji, v té horší, ale nikoli kritické etapě přivezli transport jehovistů, sekty, která odmítá zbraně. Byli odsouzeni právě za to ... Tehdy hrozný zločin, takže každý dostal od deseti do patnácti let. Následoval transport a měli jít kopat uran! Nastoupili, ale pochopitelně na směnu odmítli jít. Celá parta asi dvaceti lidí se tak vzápětí ocitla v korekci celkem legrační, protože než postavili novou, tvořilo ji sklepení přehrazené dřevěnou přepážkou, za kterou bylo skladiště brambor. Seděli tam a zpívali své písně, jejichž melodie se nesly nahoru... Díky těm bramborám neumřeli hned, ale jak jsme den za dnem chodili okolo, jejich zpěv slábl. Až po takových deseti dvanácti dnech už byl velice slaboučký a jednou jsme přišli ze šichty a bylo ticho. Pak přijel náklaďák, naházeli je na něj, většinou v bezvědomí a odvezli je pryč...

 

Tehdy jsem se ocitl v právě dostavěné korekci, baráčku bez podsklepení, ve kterém bylo asi pět a pět cel. Xylolitové podlahy, úplně hladké stěny, žanek, armované sklo v okně s venkovním plechovým krytem, nade dveřmi v nedosažitelné výši světlo, to bylo veškeré zařízení prostoru asi třikrát necelé dva metry. A pak už jen vlhkost a zima - největší problém. Po zdech kanuly krůpěje vlhkosti, které tvořily na zemi louže, všude syrovost novostavby. Den jsem strávil pochodem po cele: odebrali nám vrchní oděv, byl jsem jen ve spodním prádle a bagančatech bez tkaniček, takže bylo třeba se zahřát.

 

Oldřich Klobasa

Pohled na tábor ve mně vyvolával představu německých koncentráků, jak jsem je vídal ve filmech a na fotografiích. Široké prostranství nástupiště, dřevěné baráky, několikanásobné oplocení s ostřelovacími pásmy. Naprosto stejné to však nebylo - nikde žádný komín krematoria a nápis na bráně nehlásal Arbeit macht frei, ale pěkně po našem: Prací ke svobodě.

Starší tábora se jmenoval Břetislav Jeníček číslo 017562, odsouzený za spolupráci s gestapem na doživotí. Zdraví vězňů dostal na starost jistý Jan Kobierovski z Brna. Medicínu nikdy nestudoval, trochu znalostí z oboru načerpal v německé armádě, kde působil jako saniťák. Byl to člověk, jakého vedení potřebovalo.... Podstatné bylo, že vyhovoval náčelníku Schambergerovi a osvětovému Kulhánkovi. Na ostatním nezáleželo.

Starším tábora, jakýmsi vedoucím z řad vězňů, byl již jmenovaný Jeníček. K ruce měl dva pomocníky stejného ražení - Michala Malého a Miroslava Kuželu. Tato trojice výtečníků měla hlavní podíl na situaci, která v příštích měsících panovala na Nikolaji a „proslavila" ho na celém Jáchymovsku.

Muklové v nápravném zařízení MV, označením NPT A, tvořili tři kategorie delikventů. První zahrnovala odsouzené lidovými soudy podle tzv. retribučního zákona - Němce, kolaboranty, slovenské fašisty. Ve druhé skupině se nacházeli odsouzení okresními soudy za kriminální delikty. Tu poslední představovali „političtí" vězni, kteří ve stále hojnějším počtu přicházeli od státního soudu, vesměs s vysokými tresty, udělenými na základě zákona 231na ochranu republiky.

Na přelomu roku 1951-52 byla na Nikolaji nejpočetnější skupina první. Patřilo k ní dokonce několik osobností z nacistické éry - poslanec Říšského sněmu Fritz Kellner, litoměřický oberlandrát Remplik, povereník Slovenského státu Viliám Šmudlík, vyslanec Parol Murgaš, velitel Tisovy osobní stráže Štefan Rabina a jiní ... Nás politických bylo v té době 15-20%. Je pravda, že občas docházelo mezi nimi a retribučáky ke kontroverzím, tyto výměny však nepřekračovaly určité hranice. S Němci se dalo vyjít. Nejhorší stvůry pocházely z řad kolaborantů českého původu, opovrhovaných jak rodilými Němci, tak poctivými Čechy. Právě z těchto darebáků vzešla trojice kápa.

Za této situace se nelze divit, že jednou zábav obnovených na Nikolaji bylo přenášení kamenů z jedné hromady na druhou... Pro větší legraci se dá zpestřit pokusem: zvýšenou účinnost má po noční směně na šachtě...

Takto uplatňovaná politika vedení tábora přinesla poměrně rychle plánované výsledky. Retribuční a kriminální vězni... raději podepisovali závazky a od politických se distancovali. Část těchto deklasovaných živlů dokonce úspěšně přistoupila na nekalou hru režírovanou osvětovým a začala vystupovat coby uvědomělá dělnická třída. V rámci lágru se tato jinak nepřípustná komedie tajně podporovala, protože byla v souladu se záměry Schambergerova vedení. Kampaň měla vyvrcholit v neděli... Na tento den se připravoval „pochod reakce", nová maškaráda... vše však vyvrcholilo o den dříve... Banda zmanipulovaných individuí, povzbuzujíc se navzájem, zamířila k baráku č. I, kde až na výjimky bydleli vězni od státního soudu. S pokřikem „Postřílet reakci!" vtrhla na světnice a vyháněla nás ven... Vše bylo ukončeno náčelníkem, který si uvědomil, že záležitost, značně vybočující z rámce

předpisů, by pro něj mohla mít nepříjemné důsledky.

Postele v barácích byli dvouposchoďové. Na cimře bylo 12 - 24 postelí, na baráku bylo v průměru deset cimer, tudíž.220 - 240 muklů. Obytných baráků bylo čtyři, pátý barák byl trestní, poloviční velikosti. Na lágru tudíž po roce 1953 bylo cca. 950 - 960 lidí.

 

Vršek (Barbora) – E

Uváděn již v prosinci 1949 pod Ministerstvem národní obrany. 1.6.1951 tábor přebralo Ministerstvo spravedlnosti. Tábor fungoval do 30.3.1957.

Jednalo se o nejvýše položený tábor Jáchymovska v nadm. výšce 1004 m.n.m. Maximální kapacita byla 1008 osob.

Dnes se zde kromě zabetonované jámy Barbora nachází zbytky odvalu a na místě tábora je rekreační objekt s tenisovým kurtem.

 

Mariánská – B

V roce 1950 byly v budovách zrušeného kapucínského kláštera zřízeny cely a výslechové místnosti StB a SNB.

Trestanecký pracovní tábor byl zřízen ke dni 4.6.1949. Vězni pracovali v dolech Adam a Eva. Ty společně s Eliášem v té době představovaly největší průmyslový komplex ČSR. Zrušen byl 8.4.1960.

V táboře bylo šest baráků ubytovacích, většinou o rozměrech 42,50 x 12,50 m, jeden administrativní o rozměru 12,50 x 31,20 m, kulturní, kuchyně stejné velikostí jako administrativní barák, dva baráky ošetřovny (7 x 12 m), kotelna (23 x 7,50 m), jedna korekce a strážnice o jedné místnosti. Rozměry kulturního baráku a korekce nebyly v zápisu uvedeny. Likvidace baráků probíhala podle záznamů ještě v prosinci 1960.

Rovnost – P

Původně zajatecký tábor pro Němce a další válečné zajatce. Zřízen byl 19.9.1949 a uzavřen 1.6.1961. Ve dnech 21. a 22. října 1949 tu žilo 925 vězňů, z nichž 846 pracovalo pro doly. V této době zde zahájil svou kariéru št.stržm Albín Dvořák zvaný Paleček. Ten jako strážný na věži zastřelil vězně pokoušejícího se o útěk, následně byl povýšen a nakonec jmenován velitelem tábora. V listopadu 1951 se čtyři vězni pokusili prokopat na svobodu. Jejich plán byl ale prozrazen a Dvořák se stržm. Tichým tyto vězně na místě popravili střelbou ze samopalu. Ke střelbě došlo poté, co se vězni na výzvu vzdali a vyšli z úkrytu. Paleček sloužil v řadách SNB až do roku 1968.

Původní tábor Stará Rovnost stál v sousedství těžní jámy, ale bylo zjištěno, že pod ním je halda obsahující kvalitnější rudu, než byla ta těžená. Proto byl celý tábor přestěhován o kus dál. Jeho model je k vidění v Muzeu v Jáchymově.

Jednou v zimě, kdy na Krušné hory napadaly spousty sněhu a chumelenice nepřestávala, rozestavil velitel lágru Rovnost, známý Paleček, všechny, kteří odmítali fárat a těžit uran, mezi drátěné ploty v ostřelované pásmo. Byli chatrně oblečeni a obuti. Museli stát bez hnutí, protože případný byť náhodný pohyb směrem k vnějšímu drátěnému plotu mohl strážný chápat jako pokus o útěk a zahájit palbu.

Žádný z postižených se nepřihlásil, že chce raději fárat než stát v zimě a chumelenici. Jeden po druhém, prokřehlí a zcela vyčerpaní, ale nepřevychovaní, padali do hlubokého sněhu. Spoluvězni nakládali jejich nehybná těla na korbu náklaďáku, který je údajně odvážel do nemocnice. Zda jim někdo pomohl a s jakým výsledkem není známo. Maximální obsazenost byla 1344 vězňů.

Z tábora se dochovala řetízkárna (převlékárna, vězeňský vstup do dolu, táborová ošetřovna (dnes Hotel Berghof) a malý model hrádku. Ten byl „dobrovolně“ postaven vězni pro potěchu velitele Dvořáka v jejich volném čase. Náklady na stavební materiál byly vězňům rozpočítány.