6. DOHODA Z 23. LISTOPADU 1945 – DETAILNÍ ROZBOR ČLÁNEK PO ČLÁNKU
Dohoda mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik byla podepsána v Praze 23. listopadu 1945. Měla platnost 20 let a byla označena jako přísně důvěrná.
Článek 1
Československá vláda organizuje státní podnik pro výzkum a exploataci všech nalezišť obsahujících rádioaktivní prvky.
Praktický dopad:
Vytvoření národního podniku Jáchymovské doly a koncentrace všech ložisek pod státní kontrolu. Uran byl vyňat z běžného vlastnického režimu a stal se výhradně státní surovinou.
Článek 2
Československá vláda učiní vše pro maximální zvýšení těžby.
Praktický dopad:
Závazek navyšovat produkci bez ohledu na vnitrostátní ekonomické priority. Těžba byla podřízena požadavkům sovětského atomového programu.
Článek 3
Sovětský svaz poskytne technickou pomoc a odborníky.
Praktický dopad:
Vstup sovětských poradců do řízení podniku. Přenos know-how byl zároveň nástrojem kontroly.
Článek 4
Vznik stálé československo-sovětské komise (2+2 členové). Komise vypracovává plány, řeší otázky plnění smlouvy a určuje ceny.
Praktický dopad:
Faktická ztráta plné suverenity v oblasti cenotvorby a plánování. Komise byla klíčovým mocenským nástrojem.
Článek 5
Komise rozhodne, která část produkce zůstane v Československu. Ostatní ruda bude odevzdána SSSR. 50 % radia zpracovaného v SSSR se vrátí.
Protokol dále stanovil, že po dobu prvních pěti let zůstane v Československu maximálně 10 % produkce.
Praktický dopad:
Exportní orientace téměř celé produkce. Československo nemělo možnost volně disponovat strategickou surovinou.
Článek 6
Souhlas s vysláním sovětských odborníků v řídících funkcích.
Praktický dopad:
Institucionální zakotvení sovětského vlivu přímo ve vedení závodu.
Článek 7
Výměna vědeckých poznatků.
Formální ustanovení, jehož praktický význam byl omezený vzhledem k asymetrii vztahu.
Článek 8
Platnost 20 let.
Dohoda vytvářela dlouhodobý rámec, který přežil i politický převrat roku 1948.
Ekonomický aspekt dohody je zásadní. Cena byla stanovena jako „vlastní náklady plus normální procento zisku“. V praxi však byla cena určována sovětskou stranou a podle pozdějších výpočtů byla o 15–20 % nižší než světová cena. Odhady ekonomických ztrát se pohybují v řádu stovek miliard tehdejších korun.
Dohoda tak představovala kombinaci formální spolupráce a faktické asymetrie.
