POŽÁR 31.3.1873
Den, kdy staré město zmizelo v plamenech
ÚVOD
Ještě dopoledne 31. března 1873 stál Jáchymov na svém místě tak, jak jej znaly generace jeho obyvatel. V úzkém údolí pod Klínovcem se zvedaly vysoké domy, jejichž štíty a hrázděná patra připomínaly dobu, kdy město patřilo k nejvýznamnějším hornickým centrům Českého království. Nad střechami se tyčila věž kostela sv. Jáchyma, ulice spojovaly náměstí s dolní částí města a za domy se zvedaly svahy Krušných hor.
Bylo to město staré, hustě zastavěné a architektonicky pozoruhodné. Jeho podoba nebyla výsledkem jediné stavební etapy. Vznikala postupně od počátku 16. století, kdy se zde během krátké doby rozvinulo jedno z největších měst českých zemí. Vysoké renesanční domy, členěné štíty, hrázděná patra, dřevěné konstrukce a šindelové střechy vytvářely celek, který si Jáchymov uchoval navzdory válkám, úpadku hornictví i několika starším požárům.
Toho dne však město čekala katastrofa, jejíž následky se nedaly odstranit ani během následujících desetiletí. Oheň zničil velkou část historického jádra, veřejné budovy, archivní materiály i umělecké vybavení kostela sv. Jáchyma. Změnil nejen podobu ulic, ale také život tisíců lidí, kteří během několika hodin přišli o střechu nad hlavou.
Dr. Gustav Laube, který krátce po katastrofě vydal brožuru na podporu postižených obyvatel, zakončil své líčení slovy:
„Jáchymova již není!“
Nebyla to přesná zpráva o zániku města. Jáchymov nezanikl. Ale starý Jáchymov, jehož podobu utvářely více než tři a půl století, skutečně přestal existovat.
PŘED POŽÁREM
Počátek roku 1873 byl neobvykle suchý. Zima přinesla jen málo sněhu a během března téměř nepršelo. Teploty byly na tehdejší roční dobu poměrně vysoké. V takových podmínkách představovala hustá zástavba města mimořádné nebezpečí. Dřevěné krovy, hrázděná patra a šindelové střechy poskytovaly ohni dostatek snadno zápalného materiálu. Domy stály těsně vedle sebe a v některých ulicích se požár mohl šířit z jedné střechy na druhou bez větší překážky.
Jáchymov přitom nebyl městem bez zkušeností s požáry. Městské požární předpisy existovaly už od 16. století a v dalších staletích byly opakovaně upravovány. Starší požáry ukázaly, jak nebezpečné mohou být dřevěné konstrukce a střechy, a město se snažilo přijímat opatření, která měla jejich následky omezit. Rozdíl mezi předpisem a skutečnou odolností města se však ukázal až ve chvíli, kdy se proti němu spojily sucho, vítr a rozsah požáru.
Zvlášť výmluvné svědectví se dochovalo v kronice kostela sv. Jáchyma, kterou později zpracoval jáchymovský rodák a historik Dr. Karl Siegl. Zaznamenal v ní vzpomínku svého otce Franze Siegla, zednického mistra, který už přibližně rok před katastrofou navrhoval pojistit kostel proti požáru.
Návrh nebyl přijat. Při jednání výboru měl zaznít názor, že jde o zbytečný výdaj, protože kostel stojí osamoceně a nemůže se mu nic stát. Právě tato úvaha se měla ukázat jako tragicky mylná. Kostel sice nestál v souvislé řadě měšťanských domů, ale v jeho bezprostředním okolí se nacházely další budovy a provozy. A jakmile se oheň rozšířil na střechu chrámu, nebylo už možné jeho zkázu odvrátit.
Je nutné zdůraznit, že kostel pojištěn nebyl. Dochované svědectví se týká pouze návrhu na pojištění, který byl odmítnut. Pozdější tvrzení, že byl chrám pojištěn na 100 000 zlatých, proto nelze přebírat jako doloženou skutečnost.
POŽÁR V DOLNÍ ČÁSTI MĚSTA
Bylo pondělí 31. března. Obloha byla bez mraků a od jihovýchodu vál silný vítr. Krátce po jedenácté hodině dopolední zazněl požární zvon.
Požár vypukl v dolní části města, přibližně v prostoru dnešního hotelu Praha. O přesném místě a čase jeho vzniku se však prameny rozcházejí. Pozdější jáchymovská chronologie uvádí 11.15 hodin a opuštěnou zámečnickou dílnu. Dobová novinová zpráva hovoří o kovárně a příčinu požáru označuje za tehdy nezjištěnou. Její údaj o čase vzniku je navíc problematický, protože se rozchází s ostatními záznamy.
Proto nelze s jistotou určit, zda oheň vznikl v zámečnické dílně, nebo v kovárně, ani stanovit jeho přesnou minutu. Jisté je, že začal v dolní části města a během krátké doby se vymkl kontrole.
Hasiči přijeli na místo a do hašení se zapojili také lidé z okolí. Dobrovolníci přinášeli vodu z potoka, další pomáhali s jejím dopravováním a snažili se zabránit přenesení plamenů na sousední domy. Oheň však rychle zachvátil celý objekt.
Rozhodující roli sehrál jihovýchodní vítr. Ten přenášel hořící části střech a další materiál na okolní budovy. Některé zprávy uvádějí, že žhavé úlomky dopadaly až na střechy domů vzdálených dvanáct či patnáct domů od původního ohniska. Vznikala tak nová ohniska, která rozptylovala síly hasičů a znemožňovala soustředit zásah na jedno místo.
Oheň postupoval údolím vzhůru. Nešlo už pouze o jednotlivé hořící domy. Plameny se šířily po střechách, přeskakovaly do souběžných ulic a postupně zachvacovaly celé bloky zástavby.
Domy, které měly odolat
Jedním z nejvýraznějších příkladů marnosti tehdejších protipožárních opatření byl dům notáře Heidlera. Byl považován za mimořádně bezpečný. Měl protipožární zdi a další stavební úpravy, které měly omezit nebezpečí šíření ohně. Lidé proto do domu začali přinášet své cennosti. Věřili, že právě zde budou jejich věci v bezpečí.
Dům však nakonec také vyhořel.
Dobová novinová zpráva navíc uvádí, že u Heidlerova domu byl nalezen mrtvý muž. Jeho totožnost ani přesné okolnosti smrti z této zprávy nevyplývají.
Podobně dopadly i další budovy, které měly nehořlavou střešní krytinu. Horní úřad, sídlící v někdejší mincovně, byl považován za ohnivzdornou stavbu a jeho střecha byla kryta taškami. Přesto vyhořel. Tašky sice plamenům odolávaly, ale dřevěné trámy pod nimi se zahřály a vznítily.
Stejný problém se projevil také u dalších domů. Ani pálená krytina nemohla ochránit stavbu, pokud se oheň dostal k dřevěné konstrukci krovu.
Požár tak ukázal, že jednotlivá protipožární opatření nemohou sama o sobě zachránit dům, jestliže se celé jeho okolí promění v ohnivé prostředí.
Lékárna a poslední pokusy o obranu
Po určitou dobu se dařilo bránit také městskou lékárnu. Její obyvatelé polévali zevnitř vodou okenní rámy a snažili se zabránit proniknutí plamenů do budovy. Hasiči současně chránili střechu zvenčí.
Byl to jeden z pokusů, které mohly na chvíli vzbudit naději, že se alespoň některé části města podaří zachránit. Nakonec však ani tato obrana nestačila. Lékárna podlehla požáru a plameny se šířily dál.
MĚSTO V PLAMENECH
Pozdější jáchymovská chronologie umožňuje sestavit přibližný časový sled událostí. Je třeba ovšem připomenout, že nejde o jednotný dobový protokol, který by zachycoval každou událost v přesném čase. Časy jsou proto orientační.
Kolem poledne hořela městská jatka a kaple sv. Anny.
Ve 12.15 zachvátil požár měšťanský pivovar a deset okolních domů.
Krátce poté vyhořel hotel U hvězdy a renesanční dům pekaře Früchtla.
Ve 13.15 hořela radnice, Horní úřad a hotel Stadt Dresden.
Kolem 15. hodiny se podle pozdější chronologie požár rozšířil na kostel sv. Jáchyma.
Kolem 16. hodiny byl hlavní požár v podstatě u konce.
V této době už se oheň nešířil pouze v dolní části města. Zasahoval také domy v Mincovní a Dlouhé ulici, tedy v dnešní Šafaříkově ulici. Hořely budovy na obou stranách údolí a další zásahy okolních hasičských sborů nedokázaly vývoj zvrátit.
V Dlouhé ulici čp. 182 sídlil telegrafní úřad. Telegrafní přístroj se podařilo vynést z ohrožené budovy a díky němu se zpráva o katastrofě mohla rychle šířit do okolí. V době, kdy požár ničil město, se tak zároveň začínala organizovat pomoc, která měla přijít z dalších míst monarchie i ze sousedního Saska.
Lidé opouštěli své domovy a snažili se zachránit alespoň to, co dokázali unést. Z města prchali směrem k okolním svahům a lesům. Odcházeli s dětmi, s nejnutnějšími věcmi a s tím, co se jim podařilo v krátkém čase pobrat. S nimi prchal i dobytek. Žár postupně znemožňoval pohyb v ulicích a ohrožoval také ty, kteří se snažili zachraňovat majetek svých sousedů.
Někteří obyvatelé se nestačili dostat ven. Zachránili se v zadních traktech domů nebo ve sklepích pod kamennými klenbami. Právě tyto prostory poskytly některým lidem ochranu před žárem a padajícími troskami. Z úkrytů však nemohli vyjít hned po skončení hlavního požáru. Rozpálené zdi a ulice jim v tom bránily. Ven se dostávali až kolem půlnoci, kdy se vzduch ochladil.
KOSTEL SV. JÁCHYMA – ZÁNIK MĚSTSKÉ DOMINANTY
Kostel sv. Jáchyma byl jednou z nejvýznamnějších staveb města. Jeho vznik spadal do první poloviny 16. století a jeho výzdoba i vybavení odrážely bohatství někdejšího hornického centra. Pro obyvatele nebyl jen místem bohoslužeb. Byl také součástí historické paměti města, v jehož zdech se po staletí ukládaly připomínky významných osobností, rodin a událostí.
Průběh požáru kostela je v pramenech zachycen rozdílně. Pozdější chronologie uvádí, že se plameny na kostele objevily kolem třetí hodiny odpoledne. Sieglova kronika kostela však uchovává svědectví člověka, který byl v chrámu krátce před jedenáctou hodinou dopolední.
Autor vzpomínky píše, že do kostela přišel s přítelem z Litoměřic, který jej navštívil a jemuž chtěl chrám ukázat. Když se ozval požární zvon ze zámecké věže, byli podle jeho slov posledními lidmi v kostele. Oheň se měl nejprve objevit u sanktusové věžičky na střeše. Příčinou mělo být vznícení slámy, která visela z hnízd kavěk.
Během následující hodiny se měl zřítit krov a s ohlušujícím rachotem spadnout do kostelní lodi.
Tato vzpomínka se časově neshoduje s pozdější chronologií, která klade vzplanutí kostela až přibližně k patnácté hodině. Nelze proto oba údaje jednoduše spojit do jedné přesné časové osy. Je možné, že svědectví popisuje první vzplanutí části střechy a pozdější chronologie okamžik, kdy se oheň rozšířil na celý chrám. Bez dalšího dokladu však musí zůstat rozdíl mezi oběma záznamy zachován.
Tentýž svědek se ke kostelu vrátil kolem desáté hodiny večerní. V sakristii ještě zuřil požár, zatímco vnitřek chrámu byl už ponořen do tmy. Plameny z věže pokračovaly ještě následující den.
Co všechno shořelo
Požár zničil vnitřní zařízení kostela i řadu uměleckých památek, které se v něm uchovávaly po staletí.
Zanikl původní oltář s obrazem Poslední večeře Páně od Lucase Cranacha staršího z roku 1545. Zničen byl hlavní oltář sv. Jáchyma, oltář sv. Kříže se stříbrnou postavou Krista i stříbrná kazatelna. Zanikla také další výzdoba a vybavení, jejichž hodnota nebyla pouze materiální, ale především historická a umělecká.
Zvlášť bolestnou ztrátou byly nástěnné epitafy. Některé byly připisovány Albrechtu Dürerovi. Po jejich zničení zůstaly jen žárem pokroucené kovové části. O podobě původního malovaného stropu a dalších detailech interiéru se dnes můžeme dozvídat pouze z dochovaných popisů.
Z kostela zůstaly především obvodové zdi a část věžní konstrukce. Když se krov zřítil, zničil velkou část interiéru. Na podlaze ležela vrstva popela, místy vysoká přibližně dva střevíce. U křtitelnice zůstal napůl ohořelý sloup, hlavní oltář se proměnil v trosky a padající trámy poškodily také náhrobky.
Zničen byl náhrobek manželky Lorenze Šlika. Náhrobek Hölzla ze Sternsteinu zůstal zachován přibližně ze dvou třetin. Kamenná deska nad vstupem do krypty byla rozbita padajícími trámy.
To, co se v kostele zachovalo, už nebylo možné vrátit do původní podoby. Ztráta se netýkala pouze jednotlivých předmětů. Zmizel celý soubor památek, který po generace vypovídal o dějinách města a jeho obyvatel.
Vykradená krypta
Tragédie měla také svou méně důstojnou stránku. Krátce před požárem byla kostelní krypta vykradena. Pachatelé rozlamovali rakve a odnášeli šperky i další cennosti. V době požáru se do krypty podle dochovaného svědectví dostávali další lidé, kteří využili všeobecného zmatku a snažili se získat předměty, které se jim zdály cenné.
Z rakví byly strhávány víka a lidé hledali vše, co se lesklo. V chaosu, kdy obyvatelé prchali před ohněm a město se měnilo v trosky, se tak vedle obětavé pomoci objevovala také krádež a bezohlednost.
Ztráty z krypty se nepodařilo napravit. Jedním z předmětů, který se později podařilo nalézt, byl stříbrný štítek z rakve děkana Antona Gerznera. Ten se dostal zpět k děkanu Gregoru Lindnerovi.
OBĚTI POŽÁRU
O rozsahu katastrofy vypovídají také lidské ztráty. Pozdější souhrny obvykle uvádějí čtyři oběti na životech. Dobové zprávy však v prvních dnech po požáru pracovaly s neúplnými informacemi. Popisovaly nalezená těla, zraněné a také obavy o osoby, které se dosud nepodařilo najít.
Mezi zprávami se objevuje mrtvý muž nalezený u domu notáře Heidlera a další mrtvý člověk v prostoru za pivovarem. Zmiňována je také stará žena, která uhořela. Zpráva uvádí dva členy místního hasičského sboru zasažené padající střechou kostela a hasiče z Lichtenstadtu, kterého zranil padající trám. U těchto údajů je nutné rozlišovat mezi mrtvými a zraněnými; samotná zmínka o zasažení padající střechou ještě nedokládá úmrtí obou hasičů.
Další podrobnosti o obětech se objevují v pozdějších místních vyprávěních. V této souvislosti je třeba pečlivě pracovat s příběhem dítěte v nůši, jeho matky nalezené na svahu a člověka, který zahynul v potoce. Tyto jednotlivé příběhy nelze zaměnit za obecné zprávy o pohřešovaných ani je spojovat s konkrétními osobami bez ověření v původním záznamu.
Právě zde je důležité nepodlehnout pokušení doplnit chybějící podrobnosti literární představou. Jména, věk, místo nálezu a okolnosti smrti musí vycházet z konkrétního pramene. Pokud se některá z těchto informací nedochovala, je poctivější to přiznat, než vytvořit příběh, který se nikdy nestal.
ROZSAH ZKÁZY
Požár zničil podstatnou část městské zástavby. Přesný počet domů se v jednotlivých pramenech liší. August Weymann ve svém průvodci Führer durch das böhmische Erzgebirge uvádí 309 domů včetně vedlejších budov, které se proměnily v trosky. Jiné historické přehledy hovoří o více než 400 domech z celkových 581.
Tato čísla nelze bez dalšího srovnávat. Mohou vycházet z odlišného způsobu počítání úplně zničených domů, staveb poškozených požárem a hospodářských či provozních budov. Jisté je, že rozsah škod byl mimořádný a že tisíce lidí přišly o domov a majetek.
Z původní zástavby zůstalo jen několik jednotlivých staveb a částí domů. Zachovala se stará radnice na Anenském náměstí, kostel Všech svatých se špitálem a některé domy mimo souvislé historické jádro. Požár přežila také téměř celá kaštanová alej a čtyři stromy před kostelem sv. Jáchyma.
Některé domy nebyly zničeny úplně. Zůstaly v nich části původních renesančních konstrukcí, které byly využity při opravách. Příkladem je dům čp. 4, v němž se dochovaly starší stavební prvky. Požár tedy neznamenal, že každá zasažená budova byla beze zbytku srovnána se zemí.
Zvlášť bolestivou ztrátou bylo zničení archivů. V budovách radnice a Horního úřadu shořely důležité písemnosti, městské dokumenty a také mapy důlních děl. Katastrofa tak připravila Jáchymov nejen o část jeho stavebního dědictví, ale také o prameny, které mohly v budoucnu pomáhat při poznávání jeho historie.
PRVNÍ POMOC A OBNOVA
Zpráva o požáru se díky zachráněnému telegrafnímu přístroji rychle rozšířila do okolí. První pomoc dorazila ještě před půlnocí ze saského Oberwiesenthalu. Přivezla potraviny a ošacení pro lidi, kteří přišli o své domovy.
Následující den se začalo organizovat náhradní ubytování. Pomoc poskytovali obyvatelé okolních obcí a osad, mimo jiné Nového Města, Suché a Mariánské. Dočasná obydlí vznikala také na Tesařské výšině, německy Zimmerhöhe, nad dolem Svornost. Na tomto místě se připravovalo dřevo a hranoly potřebné k obnově střech a krovů.
Do Jáchymova přijeli zástupci státních úřadů a byl zřízen zvláštní výbor pro pomoc postiženým. Do města byli vysláni dva stavební inženýři, kteří měli posoudit rozsah škod a potřeby obnovy.
Dne 1. dubna přijel pražský místodržitel Koller a rozdělil první finanční pomoc. Jednotlivé prameny uvádějí rozdílné částky, proto není vhodné bez dalšího dokladu spojovat všechny údaje do jediného čísla.
Stát poskytl na obnovu obytných domů půjčku ve výši 500 000 zlatých. Splatnost byla rozložena na deset let, přičemž první čtyři roky byly splátky odloženy. Veřejné sbírky a dary z mnoha měst, včetně saských, vynesly více než 154 000 zlatých. Pomoc přicházela také od členů panovnického rodu, šlechty a duchovenstva.
Karl Viktor Hansgirg a pomoc městu
Významnou úlohu při organizování pomoci sehrál okresní hejtman Karl Viktor Hansgirg. Nebyl pouze úředníkem, který měl po katastrofě vyřídit nezbytné administrativní záležitosti. Jeho jméno se objevuje také v souvislosti s veřejnými výzvami k pomoci a s organizováním prostředků potřebných k obnově.
August Weymann později připomněl, že Hansgirgova neúnavná činnost a jeho výzvy k lidské solidaritě významně přispěly ke zmírnění následků katastrofy. Zároveň upozornil, že právě díky státní podpoře a darům z mnoha částí monarchie i ze sousedních zemí se podařilo obnovu města zahájit poměrně rychle.
V srpnu odjela do Vídně delegace, v níž byli okresní hejtman Hansgirg, starosta Porkert a obecní radní Fritsch. Jejím cílem bylo urychlit uvolňování prostředků ze státní půjčky. Z dostupných zpráv tak vyplývá, že obnova nebyla pouze stavební záležitostí. Vyžadovala také jednání s úřady, získávání peněz, organizaci pomoci a řešení každodenních potřeb obyvatel, kteří se ocitli bez domova.
Právě Hansgirgovo působení je třeba v souvislosti s požárem připomínat. Weymann jej označil za člověka, jehož obětavá činnost při zmírňování nouze postižených obyvatel zanechala trvalou stopu.
OBNOVA MĚSTA
Obnova začala prakticky okamžitě. První práce se soustředily především na zajištění střech a obytných prostor. Dřevo a potřebné hranoly se připravovaly na Tesařské výšině nad Svorností. Mnohé domy se podařilo opravit ještě během roku 1873.
Nešlo však jen o návrat k předchozímu stavu. Nové stavby už musely počítat s požární bezpečností. Větší pozornost se věnovala protipožárním zdem a konstrukčnímu řešení budov. Město postupně získávalo novou podobu, která se od renesančního Jáchymova výrazně lišila.
Škola v někdejším Šlikově paláci
Požár poškodil také školní budovu pod dolem Svornost, umístěnou v někdejším Šlikově paláci. Její oprava a obnova byly svěřeny staviteli Dörflerovi z Lokte. Podle školní kroniky činily náklady 79 000 zlatých. Výuka v obnovené budově byla zahájena 1. října 1874.
Kaple sv. Anny
Kaple sv. Anny patřila mezi stavby, které požár zcela zasáhl. Zachovaly se její obvodové zdi, původní podoba střechy však zanikla. Vysoká kupole s lucernou a menšími věžičkami byla nahrazena nižší valbovou střechou se zděnou zvonicí.
Obnovená kaple byla znovu vysvěcena 20. listopadu 1873. Do její báně byla vložena zpráva o požáru, kterou sepsal radní Kretschmer. Záznam tak měl připomínat katastrofu i lidem, kteří se do města narodí dlouho po ní.
Kostel sv. Jáchyma
Nejnáročnější stavební zásah se týkal hlavního městského kostela. Jeho obvodové zdi zůstaly zčásti zachovány, vnitřní prostor a střecha však musely být vybudovány znovu.
Projekt obnovy zpracoval architekt Josef Mocker, známý mimo jiné svou prací na pražské katedrále sv. Víta. Stavební práce byly zadány tesařskému mistru J. J. Richterovi z Johanngeorgenstadtu. Dochované údaje uvádějí rozdílné částky v souvislosti s obnovou a jejím zadáním; proto je třeba rozlišovat mezi cenou konkrétní stavební zakázky a celkovými náklady na obnovu.
Práce začaly 14. dubna 1874 a dokončeny byly v roce 1876.
Výsledkem nebyla pouhá oprava původního chrámu. Renesanční jednolodní kostel byl přestavěn na pseudogotické trojlodí. Změnil se jeho vnitřní prostor i architektonický výraz. Přestavba sice umožnila obnovit hlavní městský chrám, současně však znamenala další ztrátu části jeho původní podoby a detailů.
DŮSLEDKY POŽÁRU
Požár z 31. března 1873 změnil Jáchymov na dlouhá desetiletí. Město se postupně obnovovalo, ale původní renesanční charakter už získat nemohlo. Vysoké štíty, hrázděná patra a staré střešní konstrukce byly nahrazovány novými stavbami, které odpovídaly stavebním a architektonickým představám druhé poloviny 19. století.
Obnova byla rychlá v tom smyslu, že se obyvatelé brzy pustili do oprav a výstavby. Odstranění všech následků však trvalo mnohem déle. Weymann upozorňoval, že obnova probíhala v době mimořádně nákladné stavební činnosti a že mnoho domů zůstávalo ještě dlouho zatíženo dluhy.
Katastrofa měla také důsledky pro požární ochranu. V roce 1873 byl založen jáchymovský sbor dobrovolných hasičů. Nešlo tedy o profesionální hasičský sbor, jak se někdy nesprávně uvádí. Dobrovolná organizace byla později po druhé světové válce a odchodu většiny německých obyvatel v roce 1945 znovu založena z řad nových osídlenců.
Změnila se i podoba samotného města. Dnešní historické centrum je z velké části výsledkem obnovy po požáru. Jednotlivé dochované renesanční prvky, starší domy a části původních konstrukcí jsou proto o to cennější. Připomínají dobu, kdy Jáchymov vypadal zcela jinak než dnes.
ZÁVĚR
O požáru Jáchymova se dá psát jako o stavební katastrofě, o zničení historických památek, o ztrátě archivů a o následné obnově. Všechna tato témata jsou důležitá. Za nimi však zůstává ještě něco, co se do soupisů škod a stavebních nákladů nevejde.
Tisíce lidí toho dne přišly o domov. Někteří zachránili jen to, co měli právě na sobě, jiní se vraceli k domům, které už nebylo možné zachránit. Lidé, kteří se ukryli ve sklepích, čekali dlouhé hodiny, než se rozpálené ulice staly znovu průchodnými. A ti, kteří přežili, se museli naučit žít ve městě, jehož starou podobu už nikdy neuvidí.
Katastrofa nezničila jen domy. Zničila také část paměti města, která byla uložena v jeho stavbách, kostelních památkách, archivech a každodenním životě obyvatel. Obnova přinesla nové domy a nové ulice, ale nedokázala vrátit to, co shořelo.
Dr. Gustav Laube to bezprostředně po požáru vyjádřil slovy, která se stala nejvýstižnějším pojmenováním celé události:
„Jáchymova již není!“
Město ale zůstalo. A právě proto má smysl připomínat, jaké bylo před 31. březnem 1873, co se toho dne stalo a jakou cenu jeho obyvatelé za obnovu zaplatili.
Fotogalerie: https://www.rajce.idnes.cz/mipalfi/album/pozar-31-3-1873
