LÍPY NA MARIÁNSKÉ
Naštěstí je tomu dávno, co byla Evropa zmítána válkami. Císař potřeboval mnoho vojáků a povolával je z celé země. Mezi nimi byl i Jiřík odněkud z nitra Čech. Rozloučil se tedy se svou matkou a rovněž i se svou milou Marií. Ta mu přísahala, že počká na jeho návrat a jinému se nezaslíbí. Léta míjela a po Jiřím jako by se zem slehla. Kdesi daleko byl nakonec uzavřen mír a vojáci, kteří měli to štěstí, se vraceli domů. Jen po Jiřím jako by se zem slehla. Šest dlouhých let ho Marie očekávala a vyhlížela. Její matka stále mluvila o tom, že Jiří padl nebo na ni zapomněl. Slíbila totiž její ruku bohatému sousedovi. Celý další rok matce odolávala, až nakonec na sklonku roku sedmého podlehla a souhlasila s veselkou. Jenže co čert nechtěl, hned následující jaro se cestou k městečku ubíral Jiří zpět domů. V cizině se zdržel, nechtěl předstoupit před svou vyvolenou s prázdnou kapsou. Proto po celý rok pilně pracoval a schraňoval groš ke groši. Jednak aby zabezpečil matku na stáří, jednak aby se svou Marií nestrádal. Večer konečně došel k matčině chaloupce a s láskou v srdci ji skrze okénko pozoroval při tkaní. Nakonec starou matku stiskl v náručí. Jeho radost se však změnila v zoufalství, když mu maminka sdělila, že Marie se s podzimem po marném čekání provdala.
Hned mu svět zhořkl. Přes úpěnlivé matčiny prosby jí oznámil, že z kraje hned ráno navždy odejde. Z lípy u domu bohatého souseda, který pojal Marii za manželku, si odřízl větev, ze které si přihotovil hůl a vyrazil. Chtěl dojít až do pohraničních hvozdů nad Jáchymovem, kde hodlal vést zbožný život po boku poustevníka Schneevogela. Dlouhé dny putoval na severozápad, až se přiblížil ke svému cíli. Již jen malý kousíček cesty mu chyběl, když zaslechl zvonit klekání. Proto ihned poklekl k modlitbě Anděl Páně. Uprostřed rozjímání byl však vyrušen zvuky zápasu, nářek a sténání. Ihned spěchal skrze křoví po hlase a kousek za křovím nalezl zraněného, krvácejícího z mnoha ran. Šlo o bohatého židovského kupce vracejícího se z Jáchymova do Hroznětína, kterého zde přepadli loupežníci. Jiří v klobouku donesl vodu na napití a vyčištění ran. Přes veškerou snahu však raněný vydechl naposled. Jiří poklekl, aby se pomodlil za spásu nesmrtelné duše a hotovil se k pohřbení nešťastníka.
Náhle se však z křoví vyhrnuli biřici městské stráže a obvinili Jiřího z vraždy. Přes jeho protesty jej spoutali a odvedli do Jáchymova. Zde v mučírně ve sklepeních radnice marně vysvětloval, jak vše bylo, nikdo mu neuvěřil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla. Další den zvuk umíráčku a dunění bubnu svolávalo zvědavce k popravě. Zpráva o vrahovi se rozletěla po celém městě a snad každý chtěl vidět spravedlivý trest na bezcitném vrahu. Však mu také davy zle spílaly a občas i kámen z davu vyletěl. Když však viděli pohledného mládence hledícího k nebi a opírajícího se zlomeně o lipovou hůl, málokteré ženské oko zůstalo suché a i chlapi začali pochybovat o světské spravedlnosti. Za mlčení davu smutný průvod dospěl na popraviště na Galgenbergu. Zde bylo Jiřímu umožněno po modlitbě s knězem naposledy promluvit a snad se i doznat a litovat.
Jiří však vykřikl, co mu hlas stačil, že umírá nevinen a jeho nevinu dosvědčí skrze jeho hůl samotný Bůh. S tím zarazil hůl do země a vydal se katu. Sotva ten dokončil své dílo, považte, stal se zázrak. Okolostojící spatřili, jak z hole vypučely výhonky a zelené lístečky. To sama nebesa dosvědčila Jiříkovu nevinu, přesně jak pravil. Zakrátko zde místo hole stál malý stromek. Lidé poklekli v posvátné úctě a pomodlili se za nespravedlivě zabitého. Lidé stromek opatrně vyjmuli ze země a donesli ho poustevníkovi na Sorg, kam Jiří původně směřoval. Poustevník stromek zasadil a pečlivě se o něj staral. Během času zde vyrostla mohutná lípa, která se stala pramáti všech lip na Maria-Sorgu, kde dávaly stín poutníků do zdejšího kláštera. Tak památka na nespravedlivě odsouzeného Jiříka přežila staletí až do naší doby.
Zdrojem a vzorem mi bylo povídání Mgr. Ježka - O Mariánské 5. část