Jdi na obsah Jdi na menu
 


LEOPOLD A KAREL

Poslyšte příběh o tom, jak vzniklo kamenné moře na Grauensteinu. Kdysi dávno žil v jižních Čechách mocný kníže Leopold. Jeho statky se rozprostíraly po celém království. Měl vše, nač si vzpomněl, ale zároveň veliké trápení. Jeho syn a dědic vedl zpustlý život. Snad proto, že od malička dostal vše, co si zamanul, snad proto, že otec neměl příliš času se mu věnovat. Z Karla prostě vyrostl zpupný a pyšný mladík, se kterým si Leopold jednoduše nevěděl rady. Leopold tehdy vyslyšel rady moudrých a poslal syna do Prahy na studia. Doufal, že když Karlovi projeví důvěru a zajistí mu vzdělání, přivede ho tak na správnou cestu šlechtice. Jenže Praha dala mladíkovi jen příležitost, aby se projevila jeho zločinná povaha. Brzy se zvěst o jeho chování donesla k Leopoldovi a ten se začal chystat do Prahy, aby syna zkrotil. Ten však z Prahy uprchl, sotva se dozvěděl o otcově příjezdu.

I se svou družinou, kterou kolem sebe shromáždil, prchal daleko, až do temných lesů v Krušných horách. Zde náhodou narazil na skoro opuštěnou osadu. Od několika vesničanů vyzvěděl její jméno – Konradsgrün. Byl uchvácen krásou okolí, a proto si na jednom z kopců vystavěl hrad. Kumpáni mu pomáhali s radostí a těch pár zemědělců z donucení. Hrad se rychle stal centrem zlovolného a zhýralého života i místem, kterému se každý se strachem v srdci vyhnul.

Leopold zatím truchlil nad ztrátou prvorozeného a z jihu Čech, kde mu vše Karla připomínalo, se přesunul na své statky na severu. Zde mu jeho vášeň pro lov dávala zapomenout na bolest v srdci. Jednoho dne však štval zvěř tak náruživě, že ztratil nejen správnou cestu, ale i svou družinu. Až do soumraku se snažil vrátit, ale čím více hledal, tím byl ztracenější. Až s příchodem noci mu svitlo světélko naděje. A to doslova. Když jel po táhlém horském hřbetu, spatřil na jednom z vrcholů světlo. Opatrně, aby si kůň nezlámal nohy, sešel do údolí a opět šplhal do dalšího kopce. Z jeho vrcholu spatřil hrad ozářený mihotavým svitem loučí.

Když dorazil k hradní bráně, volal na strážného, ať zavolá svého pána, že zbloudil a žádá o přístřeší. Jaké však bylo jeho překvapení, když v příchozím pánu poznal svého syna. I ten poznal svého otce a jala se ho hrůza. Namísto toho, aby otce přivítal a odprosil, vydal rozkaz, aby byl jat a uvržen do sklepení. Leopolda jeho slova rozlítila a znechutila. V okamžiku, kdy se brána hradu začala otevírat, aby Karlovi kumpáni splnili zvrácený rozkaz, Leopold proklel syna i s hradem do nejhlubších pekel.

V tom okamžení se země roztřásla tak silně, že zdi hradu pukaly jako zralé ořechy a celá stavba se zhroutila k nepoznání. V balvanech nalezli svůj hrob Karel i jeho družiníci. Jen nešťastný Leopold stál na místě, jakoby ho přikovali. Za krátkou dobu na místo dorazili osadníci z Konradsgrünu přilákaní nepozemským rachocením. U nich poté Leopold počkal na svou družinu a navždy odsud odjel. Na místě hradu je od té doby jen kamenné moře, které si s celou horou zachovalo zlou pověst. A není divu, vždyť prokleté duše Karla a jeho družiny ještě dlouho děsily každého, kdo se sem po setmění odvážil.