Jdi na obsah Jdi na menu
 


KRYŠTOF A PERMON

6. 8. 2013

Domy horníků v Jáchymově měly daleko do výstavných kamenných budov panstva a úředníků. Spíše to byly chýše napůl zahrabané v zemi, aby byly alespoň trochu chráněné před nepřízní počasí. V jedné takové chaloupce s chatrnou střechou žil se ženou a kupou dětí žil i Kryštof Wattner, původem z Neudorfu. Zatímco on rubal rudu, oni čekali doma. K jídlu hornický pokrm – chlebovou polévku a cibuli. Mléko a máslo neznali, maso jen o svátku – malý kousíček pro všechny.

Když se na ně Kryštof koukal, na jejich bledá a vyhublá tělíčka, smutně přemýšlel o návratu do Neudorfu. Jeho bratr tam měl malý dvůr s políčkem, snad je u sebe nechá. S truchlivými myšlenkami šel spát. Zdál se mu děsivý sen, Pracoval ve štole, když se v ní strašně zahřmělo, skála pukala a země se sypala, že ani dýchat nemohl. Nikdo o něm nevěděl a tak ho nikdo nehledal. Cítil jen hroznou žízeň a strach o své blízké. Vzbudil se zpocený hrůzou a jen starost o rodinu jej přiměla k tomu, aby šel do práce.

Do štoly vstupoval s obavou, co bude. Nejen pocit byl špatný, i práce se nedařila. Skála byla tvrdá, že želízka jen marně odskakovala. Napřáhl mlátkem a vší silou udeřil. Skála se otřásla a ze stropu začalo padat kamení. Kryštof si s hrůzou vzpomněl na svůj sen a krve by se v něm nedořezal. Z otvoru, který svou ranou otevřel, se náhle vyřinulo světlo. Otvor se sám od sebe zvětšoval, až vyplnil celé čelo štoly. Když si jeho oči přivykly světlu, ke své hrůze spatřil jakousi postavu. Vousatý muž vyplňoval celou štolu, za pasem měl mlátek a želízko a v ruce držel kahan, ze kterého se linula nadpozemská záře. Na Kryštofa klečícího na zemi hleděl zlostným zrakem. Když viděl hrůzu nebohého Kryštofa, promluvil vlídným hlasem: „Neboj se, Kryštofe. Kdyby to nebyla má vůle, nikdy by ses do mého dolu nedostal. Ale nic není zadarmo. Zítra mi musíš přinést z města housku za krejcar. A žádný o mně nesmí vědět.“ Kryštof se Pánu hor hluboce uklonil a vyšel z dolu. Neřekl nikomu nic, ráno doma vzal poslední krejcar, za něj koupil housku a šel pracovat. Permon na něho už čekal. „Dobře jsi učinil, že jsi mlčel. A za Tvou housku Ti je můj důl k dispozici. Můžeš si zde narubat stříbra, kolik uneseš. Ale to si pamatuj, nikomu ani slovo, sic Tě trest nemine.“

A tak se Kryštofovi pomalu začalo dařit. Každé ráno kupoval housku za krejcar pro Permona, těžil stříbro a pomalu bohatnul. Děti i žena kypěly zdravím, brzy si koupil dům na náměstí a děti poslal do škol. Ba i služebnou pro ženu najmul. Dlouhá léta plynula a Kryštof se začal cítit unaveně. Práce ho zmáhala den ode dne více. Až jednou se zamyslel, nejstarší syn již byl celkem statný a tak mu Kryštof vyjevil své tajemství. Ráno koupil housku za krejcar otec i syn a dolu šli společně.

Sotva vstoupili do dolu, zjevil se jim Permon. Zrak mu plál rudým světlem, a když promluvil, jako by se zahřmělo a zem se otřásla. „Zradil jsi své slovo, chtivost Tě přemohla, slib jsi nedodržel. Navěky své bohatství zavírám před Tebou i Tvými potomky!“ S těmito slovy udeřil do skály. Ta se otřásla a ze stropu štoly začalo pršet kamení, země se jim vzdouvala pod nohama a oni běželi ven, co jim nohy stačily. Sotva holou kůži zachránili. Když vyběhli ven, zahřmělo a zem se otřásla, až oba upadli. Když vše utichlo, pomalu vstali a otočili se k hoře. Tam kde byl důl, byla pouze jednolitá skála.  Kryštof ani jeho potomci už nikdy do žádného dolu ani nevkročili, dobře věděli, že trpělivost Pána hor nelze beztrestně pokoušet.