Jdi na obsah Jdi na menu
 


KRÁLOVNA VÍL

V lesích pod Klínovcem směrem k městu jednou zapíjeli práci dva havíři – kamarádi.  Už se připozdívalo, když vyrazili na cestu domů. A protože je doma čekaly manželky, zkrátili si cestu domů lesem. Vůbec jim na mysl nepřišlo, že je Valpružina noc, kdy se zjevuje vše, co je mezi nebem a zemí. Sotva za svitu měsíce vkročili do lesa, začaly se dít podivné věci. Zdálo se jim, že okolo nich někdo chodí, slyšeli tichý smích, měli pocit, že se jich někdo zlehounka dotýká. Náhle kolem začala tančit světélka, bylo jim, jako by kráčeli mlhou. Ten střízlivější náhle spatřil obrysy pobořeného stavení. Možná šlo o mlýn nebo hamr, kdo ví. Zaradovali se a spěchali se schovat pod střechu.

Sotva vešli, ozvalo se praskání a syčení. Než stihli utéct ven, ozval se hlasitý, zlý smích a v domě se rozsvítilo jasné světlo. Odkudsi začala hrát hudba a do místnosti vběhla skupina drobných skřítků, kteří se chytli za ruce a utvořili kruh. A hned se začali točit. Náhle se rozsvítil veliký lustr visící ze stropu a zahřměl hrom, až uši bolely. Dveřmi vskočil skřet celý v zeleném. Oknem do místnosti vskočil druhý, červený a hned začal tančit se zeleným. Zablesklo se a objevil se skřet. Jeho šat zářil všemi barvami duhy a už tak tančili všichni. Podél stěn kruh pidimužíků, mezi nimi tři barevní skřeti a mezi nimi dva havíři s nohama svázanýma hrůzou.

Náhle se dveře otevřely a jimi do místnosti vešla krásná paní, celá v bílém. Jen ve zlatých vlasech měla vetknutou zelenou snítku kapradí. Hudba zmlkla a skřítci se uctivě ukláněli. Ten méně opilý hned uctivě sundal čapku a vydechl, Královna víl. Hádal správně, opravdu to byla ona. Tleskla do dlaní, až stříbrně zazvonilo a vyděšeným havířům tiše zašeptala, že budou jejími hosty, dokud nepoznají i její skřety. Znovu tleskla, hudba se rozezněla a rej skřítků znovu začal. Tři skřeti se zle zasmáli, chytli se za ruce a pomalu kráčeli k havířům. Těsně před nimi začali tančit tak rychle, že se barvy slévaly do jedné šmouhy. Ten střízlivější havíř náhle vykřikl, moment. Tři trpaslíci, tři barvy. Trpaslíci střeží zemi, její poklady. A najednou mu bylo vše jasné. Ukázal na červeného – Ty jsi červený jako rubín, střežíš rubíny, Ty zelený hlídáš jaspisy a ten duhový musí být u achátového pole. Jména trpaslíků jsou Rubín, Jaspis a Achát. Sotva to dořekl, skřeti vztekle zaječeli a ve víru vzduchu zmizeli. Zmlkla i hudba a světla potemněla.

S havíři v místnosti zůstala pouze Královna víl, kolem které byla poházena spousta drahých kamenů. Správně jsi hádal, naberte si odměnu, vezměte, co unesete, noc pomalu končí. Opilejší havíř, který seděl na zemi tentokráte zareagoval jako první. Začal si kamení cpát do kapes, za halenu, ba i do čepice nabíral. Víla se zlým úsměvem pozorovala jeho snažení a obrátila se na toho druhého – a ty nic? Nestojím o poklady zlých sil, chci jen domů. To byla jeho odpověď. Víla se na něj podívala malinko vlídněji, sňala ze svých vlasů snítku kapradí a vetknula mu ji do vlasů. Ještě něco šeptala, ale to nikdo nezaslechl, protože se někde rozkokrhal kohout. V ten okamžik vše zmizelo a havíři zjistili, že stojí na okraji lesa nad Jáchymovem. Ten s kapradím ve vlasech mávl rukou a řekl, pojďme domů.

Zlehka vykročil a za sebou slyšel jen klopýtání kamaráda s naditými kapsami. Doma je nečekalo vlídné přijetí. Ten s obtěžkanými kapsami začal hrdě vyndávat kamení z kapes na stůl. Když vytáhl poslední kamínek, zahřmělo z čistého nebe, foukl vítr, který donesl tichý smích a z drahokamů se stala hromada listí a žaludů.

Druhý havíř poslouchal láteření své ženy se sklopenou hlavou. Vždyť měla pravdu, peníze propíjel a ještě byl celou noc pryč. Láteřila ale jen tak, aby se neřeklo. V duchu byla ráda, že má muže doma a v pořádku. Náhle si všimla, že se mu něco třpytí ve vlasech. Havíř si sáhl za ucho a ona to snítka kapradí. Ale už nebyla zelená, ale z čistého stříbra. Tak víla odměnila havíře přesně podle jejich srdcí.