Jdi na obsah Jdi na menu
 


ČERNÝ JEZDEC

12. 6. 2012

Kdysi dávno, když byl Jáchymov velikým a bohatým městem, zažívali jeho obyvatelé podivné příběhy. Jeden z nich se váže i ke kostelu sv. Jáchyma.

Od jisté doby se lidé žijící v jeho blízkosti báli v noci vyjít do ulic a klidného spaní si také moc neužili. O půlnoci je budil zvuk cválajícího koně, ržání a výkřiky. Ti, kteří se odvážili ven, spatřili strašlivé zjevení. Z vrat kostela vyjel černý kůň, kterému rudě žhnuly oči, z nozder šlehaly plameny a stoupal dým. Na jeho zádech seděl černý jezdec, který ač nic nedělal, svým zjevem děsil přihlížející. Nikdy nikomu nic neudělal, s jedinou výjimkou – pokud na jezdce někdo promluvil, byť i s křesťanským pozdravením, z nozder koně vyšlehly plameny a nebožáka spálily na prach.

Protože se na radnici hromadily stížnosti, žádosti i žaloby, rozhodla se městská rada tajemství odhalit. Vzhledem k tomu, že přízrak vyjížděl z kostela, byli do něho zavíráni odsouzenci na smrt, aby s odhalením pomohli. Bylo jim přislíbeno, že budou omilostněni. Přihlásila se jich celá řada, protože Jáchymov byl město bohaté a tak lákal kromě pracovitých lidí i různé nepoctivce a lapky. Ráno po otevření kostela ale byli všichni nalezeni bez života. Nakonec i odsouzenci raději volili smrt na popravišti než setkání s děsivým přízrakem.

Až jednou se po čase zase přihlásil jeden odsouzený mládenec. Byl obžalován neprávem a chtěl svou nevinu dokázat. Večer s ním šlo celé procesí k vratům kostela. Dovnitř ale vstoupil sám a ostatní za ním vrata chrámu pevně uzavřeli. Odsouzenec se stulil pod oltářní pokrývku a usnul. Před půlnocí ho vzbudil skřípot kovu, to se otevíral vchod do krypty. Odsouzenec s hrůzou sledoval umrlce, vycházejícího do chrámové lodi. Tiše pozoroval, co se bude dít. Umrlec došel pomalu k lavicím a tam začal odkládat svůj pohřební šat. Z ničeho nic se u jeho šatstva objevil prostý černý rubáš, a když si jej navlékl, zjevil se u něho ohnivý kůň. Umrlec nasedl a oba skrze uzavřená vrata vyrazili ven z kostela. Po utichnutí zvuků odsouzenec opatrně vylezl ze svého úkrytu a z hromádky šatstva sebral jednu punčochu. S tou se opět schoval pod oltář a pečlivě se zakryl. Proč tak učinil, nevěděl. Jen si stále opakoval, že nesmí vydat hlásku, chce-li živý dočkat rána. Za hodinu již bylo slyšet cval koně a již ohnivý kůň s černým jezdcem vrazili do kostela. Umrlec sesedl a v tom okamžiku kůň zmizel. Jen ve vzduchu se vznášel zápach ohně a síry. Jezdec se pomalu oblékal, ale záhy zjistil, že chybí punčocha. Hledal po celém chrámu, ale marně. Nakonec se přiblížil k oltáři, ale pro svátost oltářní se nemohl přiblížit k odsouzenci, který vše pozoroval s hrůzou v očích. Přízrak ho prosil, hrozil mu, vyhrožoval, ale vše marné. Odsouzenec mu punčochu nevrátil. Nakonec umrlec musel zpět do svého studeného lože a odsouzenec s povděkem sledoval první paprsky světla pronikající do chrámu vysokými okny.

Ráno se celá rada města doprovázená spoustou zvědavců vypravila do kostela vyzvědět, co a jak. K velikému překvapení všech byl odsouzenec živý a vyprávěl, čeho byl svědkem. I punčochu knězi vydal. Ten poté otevřel hrobku, do které byli pochováváni členové duchovenstva a opravdu, jeden zemřelý měl pouze jednu punčochu.  Nikdo nevěděl, proč byl proklet a proč koná svou ďábelskou jízdu. Bylo proto rozhodnuto, že se jej zeptají přímo. Ale jak to udělat, když každý, kdo promluvil na přízrak, zemřel? Dlouho se měšťané radili, až si nakonec vzpomněli na odsouzence. Toho podle slibu omilostnili a on se snažil očistit své jméno. Přislíbili mu proto, že jeho případ znovu posoudí, když jim znovu pomůže. Co mu zbývalo jiného? Věděl, že nesmí mluvit, tak nakonec otázky sepsal na pergamen a byl rozhodnut jej předat přímo přízraku.

Večer se tedy znovu nechal uzavřít v chrámu s pergamenem a punčochou. Když udeřila půlnoc, otevřela se dvířka do krypty a již umrlec vstupuje do chrámu. Statečný mládenec mu mlčky vrátil punčochu a druhou rukou mu podává pergamen s otázkami. Kdo je a proč je trestán tak strašlivým způsobem? On jen smutně pohlédl na mládence a dutým hlasem pronesl: „Nejsem hoden“. Poté se vrátil do své rakve. Za vraty kostela bylo slyšet ržání ohnivého koně a klapání kopyt o dlažbu. Svého jezdce se ale nedočkal. Ráno mládenec znovu vyprávěl, co se stalo.

Čeho ale přízrak není hoden? Nikdo nevěděl. Nakonec konšelé usoudili, že asi není hoden spočinout v chrámu. Jeho tělo potom vyzvedli a pochovali jej do posvěcené půdy hřbitova. Od té doby se již ohnivý kůň ve městě neobjevil a mládenec také dosáhl očištění svého jména. Kdo to přesně byl a co s ním bylo dál, ale nikdo netuší.