JÁCHYMOV – brána Krušných hor

VYKMANOV I (C)

Tábor Vykmanov I byl založen 1. března 1949 jako jeden z prvních táborů jáchymovské oblasti. Byl budován pro potřeby Ministerstva vnitra v rámci rychle se rozvíjejícího systému nucené práce při těžbě uranu. První vězni přišli ještě v době, kdy areál nebyl dokončen, a jejich prvním úkolem byla dostavba objektů, oplocení a technického zázemí. Již od roku 1949 byli vězni rozdělováni na jednotlivé uranové šachty v Jáchymově a okolí.

Tábor plnil funkci Ústředního tábora, tedy hlavního registračního a přerozdělovacího centra pro Jáchymovsko. Vězni zde byli evidováni, zdravotně kontrolováni, administrativně zpracováni a následně odesíláni do jednotlivých pracovních táborů. Později byli z Vykmanova přerozdělováni i do táborů na Příbramsku a Hornoslavkovsku. Dochované táborové knihy dnes představují významný historický pramen dokládající pohyb a počty vězňů.

Součástí areálu bylo velitelství Sboru vězeňské stráže Ostrov. Kapacita činila 519 vězňů, v praxi však bývala překračována. Vězni pracovali nejen v uranových dolech, ale také při výstavbě nového města Ostrov, kde vznikala rozsáhlá sídliště pro civilní zaměstnance dolů a jejich rodiny. Podíleli se na výkopech, betonážích i dopravních stavbách.

Ve funkci velitelů se postupně vystřídali strážmistři SVS Vavřín a Nastoupil a následně strážmistři SNB Svoboda a Malina. Později zde byla zřízena i vězeňská nemocnice, která sloužila nejen Vykmanovu, ale i dalším táborům v oblasti.

Po převzetí funkce Ústředního tábora táborem Bratrství byla tato role Vykmanovu dočasně odejmuta, po zrušení Bratrství ji však znovu převzal a plnil ji až do ukončení těžby uranu na Jáchymovsku v 60. letech. Areál tábora se stal základem dnešní Věznice Ostrov, která funguje nepřetržitě dodnes.

VYKMANOV II (L)

Tábor Vykmanov II byl založen v únoru 1951 jako „tábor v táboře“, oddělený přísnějším režimem od hlavního areálu. Zrušen byl 26. května 1956. Na Křížové cestě je označen symbolem Jidášova měšce, což odkazuje na zradu i utrpení zde internovaných.

Areál tvořily pouze dva baráky – administrativní a ubytovací pro přibližně 150 vězňů. Umísťováni sem byli především kněží, členové řeholních řádů, řeholní sestry převedené z jiných zařízení, dále tzv. útěkáři a vězni považovaní za kázeňsky problémové. Kněží byli administrativně vedeni jako „nepolepšitelní“. Po zrušení tábora byli mnozí převezeni zejména na Příbramsko.

Tábor byl úzce spojen s provozem úpravny rudy známé jako Rudá věž smrti. Tato budova, dnes národní kulturní památka, sloužila jako centrální drtička a třídírna uranové rudy z celého Československa. Ruda byla svážena ze všech významných ložisek a zde ručně tříděna a následně drcena suchou cestou na granulát o velikosti přibližně 5 mm. Při tomto procesu vznikaly masivní oblaka radioaktivního prachu, který byl vdechován vězni i rozptylován do okolí.

Práce probíhaly bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Tábor nedisponoval sprchami, pouze jednoduchým mycím korytem. Vězni tak přicházeli do styku s radioaktivním materiálem bez možnosti důkladné hygieny. Pracoviště bylo hodnoceno jako vysoce rizikové i podle tehdejších zdravotnických posudků.

Po namletí byla ruda znovu ručně tříděna a balena. Nejčistší smolinec byl pěchován do dřevěných beden o hmotnosti přibližně 60 kg. Ostatní kvalitní ruda byla ukládána do kovových barelů vysokých asi 50 cm o hmotnosti kolem 80 kg. Hlušina a méně kvalitní materiál byly baleny do jutových pytlů. Každý týden odjížděl transportní vlak do Sovětského svazu, obvykle o čtyřiceti vagónech, každý s nákladem kolem třiceti tun. Nakládku i přepravu na území Československa zajišťovala Doprovodná četa Vnitřní stráže Ministerstva vnitra.

Ve funkci velitelů se vystřídali štábní strážmistr SVS Mixa a vrchní strážmistr SNB Píbil. Tvrdý režim, nedostatečná strava a extrémní pracovní podmínky vyústily o Vánocích roku 1953 v tzv. hladovou stávku. Její účastníci byli následně převezeni do vyšetřoven StB v lázeňském domě Lužice v Jáchymově, přezdívaném Sing-Sing, a do bývalého kláštera na Mariánské, kde působily vyšetřovny SNB a StB. Po výsleších a týrání byli vězni transportováni na Příbramsko či do pevných věznic, například do Leopoldova, Prahy-Ruzyně nebo Plzně-Bor.

Podmínky v táboře vyvolaly pozornost dokonce i u sovětských poradců. Jako údajné ochranné opatření proti účinkům radioaktivity byla zavedena tzv. zvláštní přídavková strava, která spočívala maximálně v půl litru silně odstředěného mléka na osobu a den. Tento krok však nemohl kompenzovat dlouhodobé vystavení radioaktivnímu prachu.

Po zrušení tábora byly objekty odstraněny. Rudá věž smrti zůstala zachována jako memento mimořádně nebezpečné práce vězňů a dnes je významnou připomínkou represivního systému uranových táborů.