NIKOLAJ (KRYCÍ OZNAČENÍ A)
„Vy tady pochcípáte, z vašich žen naděláme kurvy a vaše děti vychováme tak, že vás budou do smrti proklínat.“ Tato věta je v pamětnických svědectvích připisována veliteli tábora Ladislavu Schambergerovi jako uvítací projev k nově příchozím vězňům.
Historie a charakter tábora
Tábor byl otevřen v listopadu 1951 na místě dřívějšího tábora nucených prací, který zde fungoval od 1. září 1950 do 15. února 1951. Kapacita činila 907 vězňů, avšak často byla překračována. Tábor ležel v nadmořské výšce přibližně 935 metrů na návětrné straně svahu, což umocňovalo náročnost klimatických podmínek.
Zpočátku byl určen pro kriminální a retribuční vězně, postupně zde však byli soustřeďováni i političtí vězni. Z řad kriminálních a kolaborantských vězňů byli vybíráni vedoucí baráků a členové tzv. bicího komanda. V pamětnických výpovědích je zmiňován například bývalý příslušník gestapa Gutweniger nebo konfident Břetislav Janíček, který měl skupinu řídit. Komando bylo nasazováno proti politickým vězňům až do okamžiku, kdy se tito začali organizovaně bránit. Tajné kurzy sebeobrany měl podle svědectví vést generál Rudolf Pernický, tehdy degradovaný na hodnost majora. Velitelem tábora byl Ladislav Schamberger, který podle výpovědí o existenci komanda věděl a s pomocí osvětového pracovníka Jaroslava Kvapila jeho činnost toleroval či řídil.
Pracovní režim
Tábor Nikolaj neměl vlastní šachtu, a proto vězni docházeli na práci do dolu Eduard, vzdáleného přibližně jeden kilometr. Mezi oběma místy vedla frekventovaná komunikace sloužící k přepravě uranové rudy, což znemožňovalo vybudování klasického koridoru z ostnatého drátu. K přesunu vězňů byl používán tzv. Jáchymovský autobus, označovaný také jako Ruský autobus. Skupina 80 až 120 vězňů byla těsně semknuta a obtočena přibližně šest milimetrů silným ocelovým lankem, jehož konce byly uzamčeny. Pokud některý z vězňů uklouzl nebo zakopl, lanko se zařezávalo do těl krajních osob. V zimním období byla chůze obtížná zejména kvůli hlubokému sněhu.
V roce 1955 došlo k jednomu z nejznámějších pokusů o útěk, kdy vězni vykopali přibližně dvacetimetrový tunel do méně střežené části areálu. Uprchlíci byli však postupně dopadeni, poslední z nich na mostě přes řeku Ohři v Lokti.
Uspořádání a zabezpečení
Původně byl areál tvořen třemi oddělenými částmi. Provoz dolu Nikolaj, kde pracovali vězni z původního tábora nucených prací, byl později zrušen a pracovní tábor měl následně dvě části – část pro dozorce a část pro vězně. Dozorecká část obsahovala ubytovny, sklady a garáže. Vězeňská část byla obehnána dvojitým plotem z ostnatého drátu vysokým přibližně tři metry. Mezi ploty se nacházelo dvoumetrové nástřelné pásmo vysypané světlým kaolinovým pískem, který byl pravidelně uhrabáván pro kontrolu stop. Na vnitřní straně byl navíc pětimetrový pás propleteného ostnatého drátu se signalizačním zařízením světelných raket. Přibližně metr před tímto pruhem byl natažen další drát, jehož překročení znamenalo zahájení střelby bez další výstrahy. Ostrahu zajišťovalo šest strážních věží se světlomety.
Nástupiště (apelplac) rozdělovalo vězeňskou část na obytný sektor s baráky, sušárnou, korekcí, kuchyní a latrínami a na sektor s kancelářemi, kulturním domem, trestním barákem a marodkou. Přepočítávání vězňů probíhalo třikrát denně za každého počasí.
Zánik a dochované stopy
Po zrušení tábora 1. července 1958 byly stavby odstraněny a terén srovnán buldozery. Dochovaly se pouze fragmenty základů některých objektů, například kuchyně s podzemním prostorem, který původně sloužil jako korekce (samostatná budova korekce byla postavena až v roce 1955), základové patky baráků či betonové prvky čelní stěny kulturního domu.
Známí vězni
Mezi známé vězně tábora patřili hokejový mistr světa Augustin Bubník, brigádní generál Antonín Husník, velitel výsadku Tungsten Rudolf Pernický, spisovatel Karel Pecka, agent a převaděč František Wiendl, stíhací pilot RAF Bedřich Kružík a kníže Arnošt Schwarzenberg.
