MARIÁNSKÁ (KRYCÍ OZNAČENÍ B)
Historie a umístění
Tábor byl zřízen ke dni 4. června 1949 a jeho kapacita činila přibližně 700 vězňů. Nacházel se poblíž bývalého kapucínského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a kostelem sv. Františka. Zrušen byl k 1. dubnu 1960, přičemž likvidace baráků probíhala ještě do prosince téhož roku. Šlo o druhý pracovní tábor na Jáchymovsku, který doplňoval již existující síť zařízení zajišťujících pracovní sílu pro těžbu uranu.
Klášter kapucínů
Budovy původního klášterního hospicu byly po roce 1949 využity bezpečnostními složkami. Byla zde zřízena kasárna Sboru národní bezpečnosti, konkrétně oddílu Jeřáb. Ve sklepních prostorách kostela Nanebevzetí Panny Marie vznikly cely pro vězně střežené tímto útvarem. Postupně byly tyto prostory přeměněny na výslechové místnosti a cely pro osoby podezřelé z přípravy útěku nebo po jeho nezdařeném pokusu. V chrámové lodi kostela sv. Františka byla zřízena cvičná střelnice a později byl objekt využíván jako garáže pro vozidla Vnitřní stráže Ministerstva vnitra. V roce 1951 byl v areálu vybudován rozsáhlý psinec s kapacitou až tří set služebních psů.
Podzemní cely byly z hlediska vyšetřujících příslušníků Státní bezpečnosti i dozorců považovány za vhodné pro zostřené výslechy. Docházelo zde k dlouhodobému připoutání vězně ke dveřím či mříži, kdy se podlahy dotýkal pouze špičkami nohou, a to až po dobu padesáti hodin. Používány byly i další násilné metody, včetně bití kabely přes chodidla a tělo, kopání, odpírání spánku a potravy či nucené nepřetržité chůze trvající i několik dní. Vězni byli následně umisťováni do cel označených čísly 1 až 7. Podmínky se výrazně lišily – zatímco cela č. 1 byla vybavena kavalcem, zaskleným oknem a dekou, cela č. 7 byla holá, bez oken a bez zdroje světla; vězni zde spali ve vlhkém prostředí, často v několika centimetrech vody stékající po zdech. Později byly vyšetřovny přesunuty do Jáchymova, do zabraného lázeňského domu Lužice, který si mezi vězni vysloužil přezdívku Sing-Sing. Po zrušení tábora byl klášter využíván jako skladiště a pro zchátralost byl roku 1965 demolován.
Velitelé tábora
Prvním velitelem byl štábní strážmistr Svazu vězeňské stráže M. Procházka. Následovali příslušníci Sboru národní bezpečnosti Dvořák, Vašíček, Cibulka, Bilanský, Bedrych, Rezek a Dobruský, kteří se postupně střídali ve velení zařízení.
Tábor
Tábor byl určen převážně pro osoby odsouzené Státním soudem k kratším trestům, zpravidla s věkovým limitem do 25 let. Původní, ještě zajatecký tábor stál v místech dnešního Domova pro osoby se zdravotním postižením. Po výstavbě nového tábora sloužily jeho budovy jako kasárna SNB. Nový tábor byl postaven v roce 1951 při silnici do Merklína, asi tři sta metrů od kláštera. Na rozdíl od většiny ostatních táborů měl každý barák vlastní umývárnu a toalety. Korekce byla zděná a bylo možné ji vytápět z chodby, přičemž rozhodnutí o jejím vytápění či o přístupu ke koupelnám záviselo na dozorcích. V této době byl oddíl SNB Jeřáb zrušen a nahrazen Vnitřní stráží Ministerstva vnitra. Areál tvořilo šest vězeňských baráků o půdorysu přibližně 42,5 × 12,5 metru, administrativní budova, kulturní barák, kotelna a kuchyně. Dva menší objekty sloužily jako ošetřovna a karanténa.
Odsouzení pracovali především na dole Eva a na nově založeném dole Adam. Přítomnost ošetřovny však nezaručovala odpovídající léčbu. Jako kázeňský prostředek bylo využíváno i postavení spoutaného vězně na apelplacu bez ohledu na počasí. Přesto byl tábor díky relativně lepší stravě a stavebnímu řešení baráků považován za jeden z relativně snesitelnějších v rámci jáchymovského systému.
Pokus o útěk
Dne 5. září 1950 se skupina vězňů pracujících na hloubení jámy Adam pokusila o útěk. Jaroslav Kyselka (*1932), Miroslav Kronus (*1931), Jaroslav Janouch (*1929), Daniel Štěpán (*1930) a Václav Tippl (*1930) napadli strážné, spoutali je a spustili do jámy. Janouch si oblékl uniformu člena ostrahy a skupina zamířila směrem k Merklínu s úmyslem zmocnit se automobilu. Strážným se však podařilo předčasně osvobodit a vyhlásit poplach. Pronásledovací oddíl uprchlíky dostihl ještě před Merklínem a zahájil střelbu. Daniel Štěpán byl na místě zastřelen, Václav Tippl byl po několika hodinách dopaden.
Následovalo rozsáhlé vyšetřování zaměřené i na osoby podezřelé z toho, že o přípravě útěku věděly a neoznámily ji. Soudní proces proběhl 11. října 1950 v Hornickém domě v Jáchymově, který disponoval větším sálem než tehdejší soudní budova na Stalinově náměstí. Tippl, Janouch, Kyselka a Kodet byli odsouzeni k trestu smrti, Kronus a Vogel k doživotnímu trestu. Vejmělek byl odsouzen k 25 letům a Macek k 20 letům odnětí svobody. Kodet, Vogel, Vejmělek a Macek byli souzeni za spoluúčast, přípravu či neoznámení útěku. Rozsudky smrti byly vykonány 21. října 1950 poté, co prezident Klement Gottwald zamítl žádosti o milost spočívající ve změně trestu na doživotí.
