VODNÍ DÍLA JÁCHYMOVSKA
Úvod
Mezi pozoruhodná díla našich předků na Jáchymovsku patří i taková, která nejsou na první pohled patrná nebo jejich význam v čase ustoupil do pozadí. Právě sem náleží rozsáhlý vodohospodářský systém spojený s hornictvím. Voda byla v minulosti doslova životem dolů i navazujících provozů. Poháněla kola vytahující rudu na povrch, čerpadla odvodňující podzemí i zařízení na praní, drcení a úpravu rud. Aby bylo možné vodu využívat, bylo nutné ji zachytit, zadržet a důmyslně rozvádět po krajině.
Díky schopnostem dávných stavitelů voda Jáchymovskem pouze neprotékala, ale byla vedena tak, aby každá její kapka pracovala. Krajina nad městem proto dodnes nese stopy rybníků, kanálů a vodních štol, které tvořily propracovanou technickou síť.
Historie vodního systému
Z období vrcholné těžby stříbra pochází několik významných rybníků, zejména Stadtteich, Seidlův, Heinzův a Mrtvý. Od nich se rozbíhala soustava kanálů, potrubí a struh, které přiváděly vodu k jednotlivým dolům. Podobně jako má oblast mezi Božím Darem, Bludnou a Horní Blatnou Blatenský příkop, měl Jáchymov vlastní síť rybníků a vodních štol.
Velký Turecký vrch, zvaný také Šance, je doslova provrtán nejen pozůstatky dolů a štol, ale i vodními díly. Některé štoly přiváděly vodu z oblasti Neklidu do prostoru Svornosti. Patří mezi ně například Gegenbau, jejíž ústí leží na východní straně Šance, a Dürrenschönberger, ústící pod Stadtteichem. Součástí systému byla i Vodní štola (Wasserlaufstollen), která sloužila jako podzemní rezervoár vody a nachází se severně od štoly Gegenbau. Tato přibližně čtyřkilometrová soustava slouží vodohospodářským účelům dodnes.
Voda pracovala i mimo samotné doly. Na tocích mezi Jáchymovem a Horním Žďárem poháněla mlýny, pily, papírny, drátovny i amalgámovnu.
Jáchymovské rybníky
Stadtteich – Městský rybník
Městský rybník byl založen roku 1552 podle plánů jáchymovského purkmistra Antona Reisse a Jakuba Genese. Sloužil jako zásobárna vody pro doly a spolu se Seidlovým a Heinzovým rybníkem poskytoval ročně přibližně 97 400 m³ vody. Celková délka vodních rozvodů z těchto tří rybníků dosahovala 7595 metrů.
Roku 1592 byl rybník čištěn od nánosů, na což přispěli i majitelé stoup poháněných jeho vodou. Dne 29. dubna 1593 se protrhla hráz a voda způsobila ve městě značné škody, takže hráz musela být znovu vystavěna. Další opravy proběhly například roku 1631 pod vedením rybníkáře Michala Königa z Hroznětína. Roku 1930 zde vzniklo městské koupaliště s lesní restaurací a půjčovnou loděk. Po roce 1945 byl rybník přejmenován na Jezírko. Na jaře 1981 se hráz znovu protrhla a již nebyla obnovena.
Rybník ležel proti proudu Jáchymovského potoka asi čtyři kilometry nad městem. Voda z něj zásobovala nejprve důl Vysoká jedle a později Svornost, přičemž přebytek odtékal štolou Daniel.
Seidlův rybník
Leží na Eliášově potoce a bývá označován také jako Špičácký podle blízkého Božídarského Špičáku. Stejně jako Stadtteich a Heinzův rybník vznikl podle plánů Reisse a Genese. Současná podoba rybníka však pochází až z poloviny 18. století, kdy byl v souvislosti s prohlubováním dolu Svornost přebudován a roku 1758 znovu napuštěn.
Heinzův rybník (Horký)
Dnes je známý spíše pod zkomoleným názvem Horký. Nachází se v Eliášském údolí a byl založen v polovině 16. století. Dodnes dochovaná kamenná propust ústící do příkopu přiváděla vodu k jámě Eliáš a v 19. století také k jámě Werner (Rovnost). Voda byla do dolu Rovnost vedena štolou Wassereinlass Stollen, začínající poblíž místa dnešní centrální kompresorovny a ústící na patře Barbora v hloubce asi 82 metrů. V okolí rybníka se dochovaly i kanály sbírající srážkovou vodu ze svahů, z nichž nejlépe zachovaný je Kunstgraben přivádějící vodu k Vodní štole.
Mrtvý rybník (Moritzteich)
Název rybníka může působit zavádějícím dojmem. Označení „mrtvý“ zde znamená neužívané důlní dílo nebo jeho část, nikoli kvalitu vody.
Další dva dnes zaniklé rybníky ležely mezi Štolou saských šlechticů (Bratrství) a Zeilesengrundem (dnešní ulice K Lanovce). Uvažovalo se také o přehrazení Farské louky a o posílení vodního systému kanály obcházejícími Klínovec a Stráž. Část kanálu obcházející Klobouk je dnes zasypána a slouží jako nezpevněná komunikace.
Cesta vody
Tras, po nichž voda na Jáchymovsku putovala, existovalo několik a vždy záleželo na zdroji i cílovém dole. Již v 16. století zde vznikl systém připomínající kaskádu, kdy voda postupně poháněla zařízení několika dolů a pracovala na trase dlouhé i několik kilometrů.
Voda z Městského rybníka byla vedena kanálem k dolu Vysoká jedle, jehož zaslepené ústí leží mezi vodárnou a areálem bývalého lágru Svornost. Odtud pokračovala na Svornost, kde roztáčela vodní kola u ohlubně a následně na patrech Daniel a Barbora, kde poháněla čerpadla odvodňující hlubší části dolu.
Voda z Heinzova rybníka byla vedena kanálem Kunstgraben k Vodní štole, která ústila v dole Werner v hloubce asi 82 metrů. Odtud byla potrubím vedena ke svislé rovnotlaké Schwamkrugově turbíně na patře Svatého Ducha v hloubce 119,5 metru, kde poháněla těžní stroj. Další kanály přiváděly vodu na úpadnici Eliáš, odkud padala na patro Barbora a poháněla vodní kola čerpající důlní vodu. Následně putovala do Svornosti, kde poháněla další čerpací zařízení, a odtékala dědičnou štolou sv. Daniel, jejíž ústí se dnes nachází asi šest metrů pod úrovní kruhového objezdu v lázeňské části města.
Nejdelší vodní systém patřil k těžnímu poli dolu Kaiser Josef. Měl povrchovou délku přibližně osm kilometrů a byl zásobován vodou z městského potoka, z pramenišť na Farské louce i ze štoly Unruhe pod Neklidem. Kanály obcházely vrchy Stráž a Klobouk a byly propojeny i s vodními štolami Gegenbau a Dürrenschönberger vedenými po žíle Dürrenschönberger Gang.
Dědičné štoly
Dědičné štoly propojovaly jednotlivé jámy revíru a jejich hlavním účelem bylo odvodňování dolů. Označení „dědičné“ znamenalo, že se udržovaly i v době, kdy se v dole netěžilo, protože odváděly důlní vody. Jáchymovské dědičné štoly byly obvykle raženy v profilu přibližně 2,8 × 1,2 metru.
Štola svatý Daniel odvodňovala západní a střední část revíru od Eliášského údolí po oblast Tureckých vrchů. Ražena byla od roku 1520 Danielem Retzerem průměrnou rychlostí asi dva metry za tři týdny. Postupně dosáhla značné délky a její ústí je dnes skryto pod terénem lázeňského kruhového objezdu. Později tudy bylo vedeno i potrubí pro dopravu radonové vody do lázní, než tuto funkci převzala roku 1961 štola Curie.
Štola svatá Barbora byla ražena od roku 1518 z dolu Svornost a stala se jedním z nejrozsáhlejších důlních děl své doby. Na její úrovni byly instalovány vodotěžní stroje odčerpávající vodu z hlubších pater dolů.
Další odvodňovací funkci měly například štola Georg na systému Červených žil, Šlikova štola odvádějící vody ze západní části revíru nebo Štola saských šlechticů (Bratrství), která sloužila zároveň jako těžní a dnes je částečně využívána i jako úložiště jaderných materiálů. Moderní náhradou starších dědičných štol se stala Nová Svornost, ražená v letech 1979–1983, do níž jsou svedeny důlní vody střední a západní části revíru.
Současnost
Dnes tvoří zbytky vodního systému Jáchymovska cenné technické dědictví krajiny. Přestože mnohá zařízení zanikla, stopy rybníků, kanálů i štol jsou v terénu stále patrné a připomínají mimořádnou technickou vyspělost hornictví, které dokázalo vodu využít jako klíčový zdroj energie dávno před příchodem moderních strojů.
