ŠELOVÁ - Obrázek ze starého Jáchymova
Heřman, dozorce na stříbrných šachtách slavného horního města Jáchymova, kráčel v dubnovém dni r. 1557 ke svému domovu stojícímu v nejvyšších místech nad hlavní a téměř jedinou ulicí města. Prodírala se táhlým horským údolím vzhůru. Po obou stranách stály měšťanské domy s krásnými renezančními portály. Všechny byly téměř současně postaveny před více než čtvrt stoletím, kdy začala závratná sláva právě vznikajícího města. Ostatní domky a chatky se rozběhly po okolních stráních a shlížely shora do těsného údolí.
Heřmanovi se šlo nějak ztěžka. Prudké sluneční světlo, jak se odráželo od sněhové přikrývky kopců, jej oslepovalo. Do zad mu nezvykle hřálo slunce. Nad městem se klenula nádherná modrá obloha. Po včerejší vánici nastal náhlý obrat a Heřman cítil jarní únavu ve všech údech.
Horský potok spěchající středem ulice vesele bublal, vrbové větve se proti slunci rýsovaly jakoby oživlé. Místy s nich ještě kapal ve vodu proměněný včerejší sníh. Se střech jasně a zvonivě stékala voda. Vrabci začali nesměle své první jarní čimčarování.
Heřman však, vyhýbaje se opatrně stružkám spěchající vody, myslil spíše na to, jak se všechna tato voda promění v led až slunce zajde a nastane mrazivá noc. Bude to špatná chůze, když půjde na ranní směnu s kopce po cestě hladké jako sklo.
Konečně přišel k místu, kde se ulice poněkud rozšířila tak, jak ustoupily stráně a dovolily vytvořit malé náměstí. Tady stála radnice, mincovna s štíhlým rohovým arkýřem, bohaté domy patriciů a z levé strany na kopci sem shlížel kastel Přátelství, postavený pány Šliky pro kanceláře a horní pány.
Uprostřed náměstí se vypínal vysoký kostel a Heřmanovi se ulevilo, když vstoupil do jeho stínu. Narovnal se, zpomalil kroky a náležitě si vydechl. Cítil svěží vzduch plný vůně vody a s radostí si uvědomil, že vane příhodný vítr, který odvádí dusivý kouř a výpary z hutí směrem od hranic. Zastavil se a ohlédl, aby mu i zrak potvrdil, co mu věstil unavený dech. Po obou stranách údolí na horských stráních se mezi chatkami zdvihaly kužely těžních jam. Jejich zčernalé šindelové jehlance se dnes vesele odrážely od bílého sněhového pozadí. V hloubce pod ním, kam utíkala hlavní ulice, se černal dým z hutí. Bývaly dny, kdy jižní vítr ten čpavý a nezdravý dým zaháněl nad město. V mlhavých dnech se snášely do údolí výpary z náhorních pohraničních bažin a pak se v sevřeném městě špatně dýchalo.
V chladivém stínu si Heřman dodatečně uvědomil, jaký je dnes vlastně krásný den a již veseleji kráčel k svému domu.
Patřil k nejstarším ve městě, protože stával ještě v dobách lesní vesnice, kdy po městě nebylo ani památky a na místě kostela a náměstí se rozkládaly zelené pastviny uprostřed pohraničního pralesa. Heřmanův otec Martin přestavěl dědovu lesní chatu na pohodlný dům, který se sice nemohl honosit výstavbou domů hlavní ulice, vynikal však mezi narychlo sroubenými chatkami na stráni důkladností a pečlivostí.
Jak se Heřman nadál, našel svého otce Martina na závětrném místě, kde si hověl na hřejivém slunci. Dnes však s ním nezačal obvyklý rozhovor o počasí a příhodách ze šachty. Tyto dny se o ničem jiném nemluvilo než o první školní slavnosti, která bude zahájena letos na den Jiřího.
Mluvil o ní tím živěji, že jeho synek Kryštof bude mezi novými žáky, kterých se slavnost týká. Kryštof se nemohl dočkat. Již jen dva dny jej dělí od toho nádherného okamžiku. Jeho děd Martin si za svého života musel zvykat na mnoho překvapujících změn. Vypravoval často Kryštofovi o svém dětství prožitém v zapadlých končinách. Byl synem drvoštěpa a nikdy si zajisté nepomyslil, jakých událostí se dočká. Viděl zázračný vzrůst města, zaměnil tichou práci v lesní samotě za rušnou a nebezpečnou práci havíře. A přesto ze všech divů, jež zažil, jej nejvíce vzrušovalo to, že jeho vnuk se stane žákem latinské školy.
Již syn Heřman se učil v městské škole. Jak to však bývá, mají dědové více času na své vnuky. Když se Heřman učil číst a psát, byl Martin jako omámen všemi obrovskými událostmi a ani neměl tolik času se nad tím zamyslit. Nyní však, trápen špatným dechem, vysedával v zimě u krbu a za teplých dnů na své oblíbené vyhlídce. Mohl se věnovat svému milovanému vnukovi. Sdílel s ním jeho vzrušení i touhu po škole, kterou ještě zvětšoval vyprávěním o slavném hornickém povstání v r. 1525. Tehdy se havíři vzbouřili proti pánům, hlavně úředníkům, kteří je šidili, kde se dalo. Dokládal vždy: "Páni se odvolávali na zápisy a knihy. Jednají prý podle nich správně. Rozhněvali jsme se proto na knihy, vnikli do zámku a všechny papíry jsme roztrhali. Neuměli jsme číst a věřili jsme úředníkům, že všechna nepravost je v knihách. Hrabě Šlik s námi potom vyjednával a slíbil, že naše požadavky splní. Přidal prý je v 35 článcích k jáchymovskému hornímu právu. Tvůj otec už je moudřejší a říká, že nepravost je v lidech. Na papíry se jen vymlouvají. Jak je to krásné, že budeš rozumět knihám. Poznáš pak vždy, kde je nepravost a budeš se umět bránit. Možná, že se staneš učencem, Kryštofe. Viděl jsem jich tady už mnoho a nepocházeli všichni z bohatých měšťanských rodin. Byl bych rád, kdyby ses jím stal. Vzpomeň si však na svého praděda i děda a nezapomeň na nás nikdy.
Nestyď se za nás. Nestyď se ani za to, že našimi sousedy byli havíři a nádeníci a měj je vždy rád. Tito prostí lidé stavěli všechnu tu nádheru a z jejich mozolů vycházejí slavné jáchymovské tolary. Nezapomeň na naše boje za spravedlnost. Tvůj boj bude jednou snadnější." Tak asi vždy končil své rozmluvy s vnukem. Díval se na školy a učené lidi s obdivem prostého člověka, věřil v ně a skládal v nich veškerou důvěru. To, že může patřit mezi ně jeho vnuk, jej těšilo ve stáří víc než akcie v stříbrných dolech, i více než dobré postavení jeho syna. Tak si děd s vnukem ve své radosti nejvíce rozuměli.
Krásné počasí se udrželo i v toužebně očekávaný den. Ráno vyšli do ulic žáci latinské školy se svým kantorem a učiteli. Navštívili po řadě každého nového žáka v jeho domě. A tak přišli i k domu Kryštofových rodičů. Vždy spořádaná domácnost se dnes přímo leskla čistotou, aby uvítala vzácné hosty. Domácí lidé byli svátečně oblečeni, neboť po přijetí Kryštofa se všichni odeberou na školní pobožnost slouženou rektorem.
Starší žáci pod vedením kantora zpívali:
" Pojďte s námi, milé děti, staňte se zbožnými učedníky. V naší škole chceme vás vyučovati, Boží slovo máte v ní studovati.
Jeho slovo pomáhejte množiti, psaním, čtením, kázáním budete se učiti. A stanete se jeho nevěstou církví věrou jemu zasnoubenou. Proto přijď krvi mladá, neb tě Ježíš Kristus vyzývá. Chce tě učiniti svým nástrojem, uchop se díla jeho jménem radostně."
Nato zpívají učitelé:
"Chceme vás zcela otcovsky cvičiti přátelsky. Proto jen přijďte, vy milé děti, staňte se zbožnými učedníky."
Kryštof se přidal k řadě nových žáků a protože byl poslední, odebrali se všichni, žáci staří i noví, učitelé i rodiče do kostela.
Cestou z kostela se matróny zbytečně nezdržovaly. Volala je starost o slavnostní oběd. Jen se s pýchou rozhlížely po svých dětech, které byly na vrcholu štěstí. Muži pak postávali v hloučcích a debatovali o slavnosti i o svých záležitostech.
Heřman stoupal pomalu se svým otcem k domovu. Poslední čas trápil starého Martina dech víc a více a proto už jen nerad scházel dolů do města. Tím se jeho dětinská radost z vnukova přijetí poněkud zakalila. Jako smutný stín přešla přes něj též vzpomínka na starého kantora Mikuláše Hermanna. Zpívali dnes jeho písně po domech.
Též kostelní zpěvy byly všechny od něho složené a přece nikde neviděl jeho rázovitou postavu, bez které si nedovedl představit neděle svého města. Již 40 let, od r. 1518, řídil zpěvy a kostelní hudbu. A dnes, v první školní slavnost, sedí ve svém domě a nemůže ani vyjít, protože jej dech trápí víc než jeho, Martina. Je mu jistě smutno. Ne proto, že neviděl slávu. O tu milý Hermann nikdy nestál. Poprvé však zpívaly děti jeho písně bez něho. Jistě se mu stýská. Jediné, co Martina potěšilo, byla rozmluva s dcerou Annou. Tato matróna již delší čas vyučovala na dívčí škole a stala se tak z bývalé žačky spolupracovnicí svého milého učitele. Zmínila se otci o tom, že Hermanna navštíví. Bude mu vyprávět o milovaných dětech, jak s láskou a nadšením zpívaly jeho písně. Nese mu také něco do kuchyně, aby potěšila jeho dobrou ženu, kterou velice rmoutilo, že Mikuláš po 40 letech věrné práce je nyní téměř odkázán na žebráckou hůl. Tak špatně se mu odměnili radní páni. Málem by musil opustit i svůj prostý dům. Paní Anna oznámila s radostí otci, že má slib od bohatých měšťanů Griesbeka a Gendorfa, že budou pravidelně starého podporovat. K té hanbě, že nemohou nechat dojít, aby tak vynikající kantor trpěl ve stáří nouzí. Tato zpráva aspoň trochu Martina potěšila, přesto stín melancholie ležel na dnešním svátečním dopoledni. Těšil se, až zítra usedne na svou oblíbenou vyhlídku. Malý Kryštof, který měl dnes pro dědu málo času, k němu opět přisedne a budou si vyprávět.
Martin vyřezává Kryštofovi krásné křeslo. Přitom má na mysli, jak v něm bude jeho vnuk sedávat, až se stane učeným mužem. Všechnu moudrost stáří a bohatého života chtěl by vyznačit v symbolických obrazech řezby. Škoda, že tyto prožité zkušenosti nemůže vnuk zdědit. Martin by je považoval za svůj nejvzácnější odkaz.
Těšil se, jak se k němu zítra ponese rytmický zpěv havířů, kteří si jím ulehčovali těžkou práci u rumpálů. Z nedalekých pohraničních hvozdů se bude ozývat táhlé jarní šumění a Martin se bude vidět malým chlapcem, jak pomáhá otci porážet stromy divokého lesa. Vůně vyřezávaného dřeva mu připomene i tyto krásné chvíle mládí. Do bezesné noci starého člověka se bude ozývat táhlý zpěv nočních hlídek, které mu zase připomenou jeho mužný věk. Věru, může být spokojen se svým údělem a děkovat za něj Bohu.
V tu dobu i Mikuláš Hermann přemítal o svém životě. Seděl v dřevěném, kůží potaženém křesle, jediném to přepychovém kusu nábytku svého domu. Jinak tu stál psací pult, pulty na noty, na stole ležel rozepsaný kancionál. Před chvílí odešla paní Anna. Potěšila jej svými zprávami a slíbila, že bude často přicházet. Potřebuje jeho rady i pomoci.
Hermann se bál příštích dnů v osamocenosti, bez práce pro druhé, bez dětských hlásků. Právě když neradostně přemítal o své budoucnosti, přišla ještě jedna návštěva. V nízkých dveřích se objevil farář Mathesius, který s úmyslnou bodrostí a veselostí hřmotně vstupoval do světnice. Chtěl se sám přemoci, aby nepodlehl smutku při návštěvě, která měla potěšit. Byl ještě oblečen v bohatě řasený talár, lemovaný kolem krku stojatým kožešinovým límcem, s kněžským baretem na hlavě. Toho se kantor věru nenadál, že si jeho host najde v tak významný den chvíli k návštěvě starého člověka. Ve své skromnosti ani neočekával, že by mohl po celém kraji známému faráři chybět. A vskutku tomu tak bylo. Ani ne tak z povinnosti jako z vnitřní potřeby našel si Mathesius čas k návštěvě. Omluvil se vzácným hostům, kteří se sjeli na jeho pozvání, aby viděli úspěchy žáků latinské školy, jarní slavnost, antické hry a historické výstupy. Doprovodil je do svého bohatého domu a spěchal k starému kantorovi. Dnes poprvé se konala pobožnost bez něho. Ten radostně a pohnutě vítal faráře. Byl si vědom cti, která je mu prokázána. Seděl tu v jednoduchém černém plášti, s dlouhým kadeřavým vousem a ještě bohatými, nazad sčesanými vlasy jako starodávný patriarcha. Jeho moudré oči vítaly hosta:
"Víte dobře, že nebýt vás, nebyl bych dnes v tomto rušném, nespokojeném městě, ale někde doma v Norimberku. Poslechl jsem sice svého učitele Luthera, který mi ve svém listě domlouval, že mám setrvat na svém místě a nemám utíkat před těžkými úkoly rodícího se města. Dopis a rada však ještě nejsou všechno. Stále jsi sám a opuštěn mezi lidmi, kteří přišli ze všech končin světa, aby tu zbohatli. S těmi jsem si nemohl rozumět. Snad bych byl i proti vůli svého učitele odešel, nenacházel jsem v sobě síly vydržet. Stýskalo se mi po rodném městě, klidném životě s ustálenými řády a pořádky. Konečně jste přišel vy, příteli, a našel jsem ve vás oporu jak slabá rostlina u silného stromu. Dal jste mi tolik úkolů, že jsem neměl na stýskání a vzpomínání čas. A teď tu sedím nepotřebný, opuštěný. Čím mi můžete dnes pomoci?"
A Hermann se smutně usmál. Činorodý farář se však povzbudivě podíval a řekl: "Mnoho přece musíte ještě vykonat, milý Hermanne. Budu potřebovat zpěvy pro kostel, děti vám také nedají pokoj. Kdo by nám psal písně pro křestní a svatební pobožnosti, pohřby? Mezitím si dávejte dohromady své staré práce, připravte je k tisku, obstarám vše ve Wittenbergu. Sbírejte žeň své celoživotní práce. Také je třeba doplnit a vytisknout vaše nedělní výklady evangelia.
Vždyť já vám musím poděkovat za vaši spolupráci, když jste mi hudbou a zpěvem pomáhal velebit Boha. Vaše duchovní písně na texty evangelia mi připravovaly půdu ke kázáním. Věřte, chyběl jste mi dnes. Zvykli jsme si na sebe. Vidím, že za vámi častěji přijdu. Příliš rychle a v samé práci jsme prožili život ve zdejším podivuhodném městě. Snad si najdeme chvíli ke vzpomínání. Smutné oči Hermannovy ožily. Nemýlil se. Mathesius, jeho záštita i opora, muž plný energie ví i teď poradit a povzbudit.
Farář, který přiběhl jen na skok, se spěšně rozloučil a ubíral se k domovu. Cestou byl uctivě pozdravován a hned bylo patrno, že zde kráčí někdo, kdo má u lidí respekt. Přátelil se s význačnými lidmi jak světa humanistického, tak i těžařského. Všestranně činný Mathesius byl horlivým farářem, dříve úspěšným rektorem latinské školy, na slovo vzatý mineralog a těžař. Jeho původ z hornické rodiny mu dal lásku k tomuto zvláštnímu městu. Jáchymov nemohl mít vhodnějšího faráře. O hornických svátcích se oblékal v slavnostní hornický kroj a drže v jedné ruce bibli a v druhé hornické kladivo, živě a poutavě kázal horníkům o jejich práci, radil jim, poučoval i napomínal. Všichni dobrodruhové a hýřilové se ho báli. Neúprosně tepal hříšníky, stavěl je na pranýř, vyháněl z města. A zase jímavě kázal o krásném havířském povolání, kterému dal Bůh také své požehnání.
Člověku nepatří jen vinice, sady i úroda z polí, dary lesa, ale může dobýt i to, co je pro něho ukryto v zemi. Nesmí se ovšem stát to, nač si stěžoval starý básník: … sed itum est in viscera terrae, quasque recondiderat Stygiisque admoverat umbris, effondiunter opes, irritomenta malorum (…ale šlo se až do útrob země a drahé kovy, které ona ukryla a odložila k podsvětním stínům, se těží, aby ponoukaly jen ke zlu). Také musil horlivými slovy přesvědčovat některé feudální pány, kteří těžařství nechtěli pokládat za dost důstojné pro svůj urozený stav. Dokládal své výroky citáty z bible. Na starozákonním hornickém městě Sareptě dokazoval pravdivost svých slov. Byl dobrým rádcem a otcem všech horníků. Jako pravý humanista a Lutherův žák nepřemýšlel však mnoho o utrpení selského lidu. Otvíral bibli na jiných stránkách než husité.
Kantor Hermann a farář Mathesius byli svou prací úzce spjati a přece byli tak rozdílní. Přátelství a pozornost faráře Mathesia považovali za čest jak bohatí měšťané tak i šlechtici. Sám Luther dvakrát vážil neschůdnou cestu pohraničními močály a pralesy, aby navštívil svého milovaného žáka. Tichý a skromný kantor měl v měšťanech jen mecenáše. A přece když Mathesius kráčel k svému domu a ke svým vzácným hostům, cítil ještě doznívající pohnutí nad odchodem spolupracovníka.
On, v kterém viděl lyrický Mikuláš Hermann svou záštitu a oporu, dobře cítil, čím mu byl klidný a moudrý kantor. Byl mu něčím z jeho domova, tím, co mu v tomto bouřlivém městě chybělo: Mír a pokoj dlouholeté tradice. To ani dobrý Hermann nevěděl, že i on býval útočištěm silného. I všestranně činný Mathesius toužíval v unavených chvílích po klidu svého rodného města. Jeho činorodá mysl však patřila tomuto městu a nemohl již také bez něho žít. To věděl.
A tak opět vyrovnán, energický, jak jej všichni uvykli vidět, vstoupil mezi své hosty, aby si při bohatém obědě vypovídali, co se všechno událo v jejich životě od posledního shledání.