O konci Stříbrného hřebíku
V dávných časech, kdy se nad Seidlovo rybníkem ještě vznášely ranní mlhy a husté lesy skrývaly více tajemství než zvěře, ozýval se z jejich hlubin dutý zvuk mlátek a želízek. Tam, v srdci temného lesa, ležel důl zvaný Silberner Nagel – Stříbrný hřebík, bohatý na stříbrnou rudu, po níž toužili kupci i vládci.
Vypráví se, že důlní chodby se táhly tak daleko, že člověk mohl celé hodiny sestupovat do nitra země a stále nenarazil na konec. Prý sahaly od Meluzíny – divokého Wirbelsteinu – až pod samotný Božídarský Špičák, kde se i vítr bál zastavit na odpočinek.
Ačkoli byl důl požehnaný bohatstvím, nebyl požehnaný štěstím. Jeho majitel se totiž vyznačoval srdcem tvrdším než železo a hamižností hlubší než štoly samotné. Neuznával zákony ani staré hornické obyčeje, a nejméně ze všeho dbal na varování starců, kteří vyprávěli o Berghaistovi, duchu hor a pánu všech podzemních chodeb, jenž býval znám i jako Permon.
Majitel přidával horníkům práci, nutil je fárat i v noci, když se země chvěla a po stěnách stékala voda jako slzy. Věděl, že kdo chce žít, nehádá se s chlebodárcem, a tak horníci mlčeli – alespoň zpočátku.
Brzy se však v hlubinách začaly dít podivné věci. Jedni tvrdili, že zahlédli světélko, které putovalo samo temnotou, jiní zas slyšeli mlátka a želízka ozývající se z opuštěných štol, kde už léta nikdo nepracoval. A někdy se celou štolou rozezněl tak zvláštní hukot, až starým havířům tvrdlo srdce strachem.
Byl to Permon, jenž varoval.
Horníci začali utíkat z dolu, a když se vraceli, šeptem si sdělovali, že duch hor dal majiteli poslední výstrahu. Ten ale, místo aby se zamyslel, hledal nové dělníky – a najal i takové, kteří by pro hrst krejcárů šli klidně až do pekla. Přikázal jim nevšímat si světýlek ani strašidelného hukotu a kopat dál.
Jednoho dne však dunění z podzemí nabralo takovou sílu, že horníci vylezli na povrch a šli přímo k majiteli.
„Pane,“ říkali, „to, co se dole děje, není dílem lidským. Berghaist se zlobí. Varuje nás.“
Majitel se jen ušklíbl, rozkročil se pyšně před šachtou a zasmál:
„Pche! Jakýpak skřet! Žádný Permon nemá tolik střelného prachu, aby zničil můj důl!“
Sotva však jeho slova dozněla, země se otřásla tak silně, že se les naklonil jako v bouři. Ozvala se strašlivá rána, stromy se rozlétly jako třísky a zem pod nohama se na okamžik rozestoupila. Horníci s hrůzou sledovali, jak se všechno třese – a pak se náhle rozhostilo ticho.
Nikdo nepřišel k úhoně. Nikdo… kromě samotného majitele, který ležel bez hnutí, jako by ho někdo uložil k věčnému spánku.
Důl však zůstal zničen, chodby propadlé, a dlouhá léta tam panovalo mrtvé ticho. Les si vzal zpět to, co mu člověk vyrval, a jen vítr si občas zašeptal mezi kmeny o trestu za hamižnost.
Když po letech nový majitel, moudřejší a pokornější, svolal horníky, aby důl obnovili, čekalo je překvapení. Po stříbru nebylo ani památky – jeho žíly zmizely, jako by je nikdy zem nehýčkala. Místo nich objevili rudu rezavě rudou, jakou v těchto místech nikdo neznal.
Horníci se vyděsili, ale starý havíř, jenž znal prastaré pověsti, zvolal:
„To je železná ruda! Permon nezničil obživu – jen proměnil dar země!“
A tak místo Stříbrného hřebíku vznikl nový důl, jenž dostal jméno Železný cech svatého Antonína – St. Antoni Eisensteinzeche. A lidé vyprávějí dodnes, že Berghaist potrestal pýchu a chamtivost, ale zanechal lidem práci – neboť hory mohou být kruté, ale nejsou nespravedlivé.
A kdo dnes prochází hlubokými lesy kolem Seidlovo rybníka, prý občas uslyší tiché klepání z nitra země. To Permon zvoní na svém železe a připomíná lidským srdcím, že pokora je cennější než stříbro.