MĚL KLÍNOVEC SVŮJ LEDOVEC?
Krajina ledu a mrazu
Když dnes stojíme na vrcholu Klínovce ve výšce 1 244 metrů nad mořem, vidíme lesy, louky a okolní obce. Před desítkami tisíc let však tato krajina vypadala úplně jinak. V období vrcholů dob ledových zde neexistoval souvislý ledový příkrov jako ve Skandinávii nebo Alpách, ale Krušné hory byly vystaveny extrémně chladnému klimatu.
Vrcholové partie Klínovce byly pravděpodobně bezlesou tundrou. Silný vítr přenášel sníh z otevřených horských plošin a ukládal ho na chráněných místech. Právě zde mohly vznikat rozsáhlé sněhové akumulace, které neroztály ani během krátkého léta.
Jedním z těchto míst byl údolní uzávěr v pramenné oblasti Plavenského potoka, přibližně dva kilometry jihovýchodně od vrcholu Klínovce.
Záhadný kar pod Klínovcem
Na zvláštní tvar tohoto místa upozornili badatelé již v minulosti. Největší pozornost vzbudila práce geografa Rudolfa Lucerny, který v roce 1940 publikoval studii s příznačným názvem „Kar am Keilberg?“ – tedy „Kar na Klínovci?“
Už samotný otazník v názvu byl důležitý. Nešlo o prohlášení, že Klínovec měl svůj ledovec. Byla to vědecká otázka.
Lucerna zde popsal nápadnou amfiteátrovitou sníženinu připomínající ledovcový kar. Její dno se nachází přibližně ve výšce 950 až 970 metrů nad mořem. Tvar skutečně připomíná místa, která v jiných horách vytvořily malé horské ledovce.
Pokud by zde ledovec existoval, nebyl by to ledovec alpského typu s mohutným jazykem postupujícím hluboko do údolí. Šlo by o malý karový ledovec, omezený pouze na několik stovek metrů.
Spor o klínovecký ledovec
Pozdější výzkumy byly opatrnější. Geomorfolog Václav Král upozornil na zásadní problém – v okolí útvaru nebyly nalezeny jednoznačné ledovcové uloženiny. Chybí zde především morény, tedy valy kamenitého materiálu, které za sebou pohybující se ledovec obvykle zanechává.
Proto začal převládat názor, že útvar mohl vzniknout jiným způsobem – dlouhodobým působením sněhu.
Takovým místům se říká nivační deprese. Po tisíce let se zde mohly držet obrovské masy sněhu. Tající voda pronikala do puklin hornin, v noci zamrzala, rozpínala se a pomalu rozrušovala skálu. Kámen po kameni, zima za zimou, století za stoletím.
Výsledkem mohl být tvar velmi podobný ledovcovému karu, i když bez skutečného pohybujícího se ledovce.
Nový pohled díky laserům
Novou kapitolu do pátrání přinesla moderní technologie. Digitální model reliéfu vytvořený pomocí laserového skenování krajiny umožnil nahlédnout pod lesní porost a ukázat samotný tvar zemského povrchu.
A právě zde se ukázalo, že útvar pod Klínovcem je mnohem výraznější, než se dříve zdálo.
Podkovovitý údolní uzávěr má hranu dlouhou přibližně 650 metrů. Jeho stěna dosahuje výšky kolem 70 metrů a pod ní leží poměrně ploché dno ve výšce okolo 940 metrů nad mořem.
Nad tímto místem se nachází rozsáhlé horské plošiny mezi Klínovcem, Macechou a Černou skálou. Právě odtud mohl vítr během ledových dob přenášet obrovské množství sněhu do chráněného závěru údolí.
Ledovec, který nezanechal stopy?
Otázka, zda měl Klínovec skutečný ledovec, tak zůstává otevřená. Věda zde stojí před problémem, který není neobvyklý ani v jiných evropských pohořích.
Malé horské ledovce nemusely vždy zanechat tak výrazné stopy jako velké alpské ledovce. Pokud existovaly krátkou dobu, měly malý rozsah nebo byly tvořeny takzvaným studeným ledem přimrzlým k podloží, jejich schopnost přetvářet krajinu byla výrazně menší.
Takový ledovec mohl téměř zmizet beze stop.
Na druhou stranu je možné, že na Klínovci nikdy skutečný ledovec nevznikl. Možná zde po tisíce let existovalo pouze rozsáhlé sněhové pole – sněžník, který svým dlouhodobým působením dokázal vytvořit útvar podobný ledovcovému karu.
A právě v tom spočívá kouzlo Klínoveckého karu. Nevypráví příběh s jednoduchou odpovědí. Je spíše svědkem období, kdy nejvyšší hora Krušných hor stála na hranici možností horského zalednění.
Zapomenutý svět pod Klínovcem
Dnes je těžké představit si Klínovec bez lesů a zelených horských luk. V době ledové však člověk, který by zde stál, viděl úplně jinou krajinu.
Před ním by se rozprostírala otevřená kamenitá tundra. Stromy by zde téměř nerostly. Po vrcholových plošinách by se proháněl ledový vítr a dlouhé měsíce v roce by krajinu pokrýval sníh.
Na skalách probíhalo intenzivní mrazové zvětrávání. Voda pronikala do nejmenších puklin, měnila se v led a pomalu rozlamovala i ty nejpevnější horniny. Výsledky této práce mrazu můžeme v okolí Jáchymova vidět dodnes – například v podobě kamenných moří a balvanových polí.
Stejná doba, která mohla vytvořit záhadný útvar pod Klínovcem, dala vzniknout i dalším přírodním památkám Krušných hor.
Stoletá otázka
Od chvíle, kdy Rudolf Lucerna položil otázku „Kar am Keilberg?“, uplynulo téměř sto let. Přesto tato otázka neztratila své kouzlo.
Moderní technologie nám umožnily vidět krajinu způsobem, jaký dřívější badatelé neměli k dispozici. Laserové mapování odkrylo tvary ukryté pod lesem a potvrdilo, že pod Klínovcem skutečně existuje mimořádně zajímavý pozůstatek chladných období čtvrtohor.
Zda jde o dílo malého horského ledovce, nebo o výsledek tisíciletého působení sněhu a mrazu, zůstává předmětem odborných diskusí.
Jedno je však jisté.
Když se dnes díváme z Klínovce směrem k hlubokým údolím Krušných hor, vidíme pouze současnou podobu krajiny. Pod našima nohama se ale ukrývá mnohem starší příběh – příběh doby, kdy nad Jáchymovem neležely doly a hornická města, ale země sněhu, kamene a ledu.
A možná také poslední zapomenutý ledovec Krušných hor.
