TÁBORY NA PŘÍBRAMSKU
Rozvoj příbramského uranového revíru začal systematicky po roce 1948. Geologický průzkum potvrdil rozsáhlá ložiska a během krátké doby byly otevřeny nové šachty – zejména Bytíz, Vojna, Láz a Háje. S růstem těžby vznikala i táborová infrastruktura. Část areálů navazovala na objekty z období druhé světové války, jiné byly vybudovány nově. Vězni byli do oblasti přesouváni z Jáchymovska i z jiných věznic republiky podle aktuální potřeby pracovní síly. Přesuny mezi jednotlivými revíry nebyly výjimkou, ale běžným nástrojem řízení systému.
VOJNA (LEŠETICE)
Tábor Vojna byl budován v letech 1947–1949 původně za využití německých válečných zajatců u šachet Vojna I a II. Po převzetí areálu ministerstvem vnitra byl od roku 1949 využíván jako tábor nucených prací a v roce 1951 byl reorganizován na nápravně pracovní tábor při uranových dolech. Existoval až do roku 1961. V padesátých letech zde bylo současně internováno několik set až více než tisíc vězňů. Ostrahu zajišťovaly jednotky SNB a později Vnitřní stráž Ministerstva vnitra.
Areál byl obehnán dvojitým oplocením z ostnatého drátu s nástřelným pásmem, vybaven strážními věžemi, apelplacem, korekcemi a ošetřovnou. Vězni pracovali především na hlubinné šachtě Bytíz, ale i při budování a údržbě technického zázemí dolů. Režim byl tvrdý, pracovní normy vysoké a kázeňské tresty běžné. Tábor Vojna je dnes nejzachovalejším autentickým areálem tohoto typu v České republice a slouží jako památník obětí komunistického režimu. V Křížové cestě ke svobodě v Jáchymově je připomínán samostatným kamenem se symbolem lipové větvičky.
BYTÍZ
Tábor Bytíz vznikl počátkem padesátých let přímo u stejnojmenného hlubinného dolu a stal se největším pracovním centrem příbramské oblasti. Jeho kapacita dosahovala přibližně jednoho až dvou tisíc vězňů v závislosti na období. Areál zahrnoval ubytovací baráky, administrativní budovy, korekce i technické objekty. Bytíz postupně převzal část vězňů z menších či rušených zařízení a stal se hlavním uzlem příbramské větve.
Práce probíhala v náročných podmínkách hlubinné těžby, při vysoké prašnosti a radioaktivní zátěži. Ochranné prostředky byly minimální a zdravotní následky dlouhodobé. Režim odpovídal standardu uranových táborů – přísná ostraha, pravidelné sčítání, izolace a disciplinární postihy. Také Bytíz je symbolicky připomínán v Křížové cestě ke svobodě v Jáchymově, a to kamenem se symbolem koule s řetězem.
BROD
Tábor Brod fungoval jako menší pracovní a přerozdělovací zařízení napojené na hlavní doly oblasti. Sloužil k dočasnému ubytování vězňů a jejich nasazování podle aktuální potřeby těžby. Administrativně spadal pod příbramské velení a uplatňoval stejný bezpečnostní režim jako ostatní zařízení – oplocení, ostrahu, apelplac a korekce. Jeho význam spočíval především v logistickém zajištění provozu.
LEŠETICE
Lešetice tvořily s Vojnou jeden provozně propojený celek. Nacházely se zde sklady, dílny, technické objekty a dopravní napojení na důlní provozy. Vězni byli nasazováni nejen do podzemí, ale i na stavební a technické práce při budování infrastruktury. Lokalita představovala důležité zázemí celé příbramské těžby.
LÁZ
Tábor Láz vznikl v souvislosti s otevřením stejnojmenné šachty v první polovině padesátých let. Vězni zde pracovali v hlubinném dole i při povrchových pracích. Kapacitně byl menší než Bytíz, avšak režim byl stejně přísný. S útlumem těžby a reorganizací revíru byl tábor postupně zrušen a většina jeho staveb zanikla.
HÁJE
Komplex Háje zahrnoval několik šachet a technologických objektů, kde byly nasazovány vězeňské pracovní skupiny. Vězni zde těžili, třídili a manipulovali s uranovou rudou. Podmínky odpovídaly ostatním příbramským táborům – vysoká fyzická zátěž, minimální ochrana před radioaktivitou a přísná kontrola pohybu. Háje byly významným článkem produkčního řetězce příbramské oblasti.
Příbramská větev byla plně integrována do centrálně řízeného systému uranových dolů. Evidence vězňů, jejich přerozdělování, pracovní normy i bezpečnostní opatření vycházely z jednotného modelu vytvořeného již v Jáchymově. Tábory nebyly izolovanými zařízeními, ale součástí jednoho mechanismu, jehož cílem bylo zajistit maximální těžbu strategické suroviny.
Společným znakem všech příbramských táborů byla kombinace extrémně náročné práce, radioaktivní zátěže a represivního režimu. Vězni pracovali bez dostatečné ochrany, často při nedostatečné stravě a omezené hygieně. Následky si mnozí nesli celý život. Po útlumu těžby v šedesátých letech byly tábory postupně rušeny a většina jejich stop zmizela. Připomínka Vojny a Bytíze v Křížové cestě ke svobodě však jasně dokládá, že příbramská oblast byla plnohodnotnou a nedílnou součástí celé soustavy uranových pracovních táborů.
